Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1175/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MASTER WIN GROUP s.r.o., sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. -85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo a právo dlužnice vlastnit majetek podle d (dále jen " ").

2. Stěžovatelka se jako věřitelka účastní insolvenčního řízení dlužnice Adriany Doubkové, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. , které bylo zahájeno dne 18. 11. 2015, s pohledávkou ve výši 13 186 800 Kč. Pohledávka stěžovatelky za dlužnicí a jejím zesnulým manželem Zdeňkem Doubkem byla zajištěna na nemovitém majetku dlužnice. Předmětná pohledávka byla stěžovatelce postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené po zahájení insolvenčního řízení a insolvenční soud rozhodl o vstupu stěžovatelky do řízení usnesením ze dne 29. 5. 2017. V průběhu insolvenčního řízení insolvenční správce dlužnice podal návrh na udělení souhlasu k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a o povolení vyplacení zálohy na odměnu podle . Dne 24. 4. 2018 stěžovatelka podala proti návrhu námitky s tím, že neměla být uspokojena pohledávka věřitele č. 14 - Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ve výši 23 287 491 Kč, neboť neexistuje. Insolvenční správce dlužnice k námitce uvedl, že sporná pohledávka byla v insolvenčním řízení zjištěna jako zajištěná a vykonatelná při zvláštním přezkumném jednání dne 3. 1. 2017. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 6. 2018 č. j. -4 vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům majetku z majetkové podstaty dlužnice ve výši 4 045 923 Kč, a to včetně věřitele č. 14 a udělil souhlas správci konkurzní podstaty s čerpáním zálohy na odměnu ve výši 271 166 Kč včetně daně z přidané hodnoty 21 %.

3. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 8. 2018 č. j. , -59 napadené usnesení potvrdil s tím, že v projednávané věci byla sporná pohledávka přezkoumána ve zvláštním přezkumném jednání konaném dne 3. 1. 2017, jemuž byl přítomný i zástupce právního předchůdce stěžovatelky, se závěrem že pohledávka věřitele č. 14 je zajištěna. Ve stadiu insolvenčního řízení, kdy dochází k uspokojování zajištěných věřitelů již nelze napadat existenci zajištěné pohledávky, jež z výtěžku má být uspokojena stejně, jako nelze namítnout opožděně podanou přihlášku pohledávky poté, co byla v insolvenčním řízení zjištěna. Nad rámec uvedeného vrchní soud doplnil, že shodný závěr by tento soud učinil i v případě, že by námitka neexistence zajištění sporné pohledávky byla vznesena včas.

4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud, usnesením napadeným ústavní stížností, podané dovolání odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve podrobně zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že ačkoliv považuje závěry, ke kterým dovolací soud dospěl, a to že v dané fázi insolvenčního řízení již není možné nijak procesně zvrátit, aby bylo plněno na neoprávněnou pohledávku správce daně, neboť tato byla řádně zajištěna, za obecně správné, avšak je přesvědčena, že se tyto závěry v daném případě prosadit nemohou, neboť se dostávají do rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, především s jejím právem vlastnit majetek podle y.

6. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy se její věcnou argumentací týkající se platnosti vzniku zajištění věřitele č. 14 - Finančního úřadu pro Plzeňský kraj a jeho možnými dopady na u zaručená práva nezabývaly, když poukazovaly na judikatorní závěry uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí. V takovém postupu lze podle názoru stěžovatelky spatřovat projev přepjatého formalismu při interpretaci práva soudem. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013

sp. zn.

(N 29/68 SbNU 325) ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k formalistické interpretaci obchodního závazkového vztahu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Ústavní stížnost je přípustná ( ), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelky pak postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými dovolacím soudem.

11. V obecné rovině Ústavní soud předesílá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována i s poukazem na druh rozhodnutí odvolacího soudu nebo povahu řízení. Důvody přípustnosti dovolání taxativně vymezené v umožňují zohlednit konkrétní okolnosti případu a přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v situacích, kdy individuální zájmem jednotlivce na řešení sporné otázky se potkává se širším zájmem společnosti na ustálení rozhodovací činnosti soudů. V nálezu ze dne 21. 2. 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361, č. 147/2012 Sb.) Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "důvod, pro který je v širokém smyslu zřizován systém opravných prostředků, z jedné strany souvisí se snahou zlepšovat poskytování individuální spravedlnosti v podobě nalézání co nejpřiléhavějších soudních rozhodnutí a ze strany druhé jde o institucionální zajištění jednoty právního řádu skrze sjednocování judikatury. Jednota právního řádu je totiž ohrožována v samém jádru, je-li o analogickém subjektivním nároku (právu) nestejně judikováno." Ustanovení tak objektivizuje kritéria při rozhodování o přípustnosti dovolání a umožňuje v situacích, kdy je nezbytné řešit významnou právní otázku, která není judikaturně vyřešena, resp. není řešena uspokojivým způsobem a neposkytuje tak dostatečnou právní jistotu budoucího posuzování obdobných právních vztahů, připustit přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto mimořádným opravným prostředkem. Neznamená to však, že každá dílčí právní otázka, která nebyla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu v minulosti, naplňuje předpoklad přípustnosti dovolání (srov. usnesení ze dne 5. 11. 2019

sp. zn.

).

12. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním náležitě zabýval, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačnému závěru. Rovněž řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatelky a v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu posoudil její podané dovolání jako nepřípustné.

13. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadeného ústavní stížností lze konstatovat, že toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno. Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti zjevně považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení jejích základních práv chráněných u.

14. K poukazu stěžovatelky na nález

sp. zn.

Ústavní soud uvádí, že zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu