Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2176/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Holuba a Jany Holubové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem Vladislavova 46/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. -364, výroku I., část věty za středníkem a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 č. j. -325 a výroku II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 8. 2019 č. j. -282, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Kutné Hoře napadeným rozsudkem ve věci žalobců (dále jen (stěžovatelé") proti žalované Miladě Paldusové (dále jen "žalovaná") o ochranu vlastnického práva zastavil řízení v části, v níž se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti žalované uvést do původního stavu tam uvedenou zeď, uložit tašky a hřebenáče v původním směru, a to v souladu s tam konkretizovanou projektovou dokumentaci (výrok I.), zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatelé po žalované domáhali uložení povinnosti provést na styčné ploše jejich zdi a střechy tam uvedené přístavby vybednění a jeho oplechování, a to v souladu s projektovou dokumentací (výrok II); konečně rozhodl o doplatku soudního poplatku (výrok III.) a o povinnosti žalované nahradit stěžovatelům 33,33 % nákladů řízení (výrok IV.). Soud s odkazem na § 2903 odst. 2 o. z. uvedl, že podmínky tohoto ustanovení nejsou naplněny, neboť stěžovatelé neprokázali hrozbu vážného ohrožení, resp. závažné újmy. Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku IV. změnil pouze ve výši náhrady nákladů řízení a v napadených výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 8. 2019 č. j. -282 zastavil (výrok I.), dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019 č. j. -325 odmítl pro nepřípustnost (výrok II.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III.). V prvé řadě zdůraznil, že podle jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně soud připomněl, že požadavek na uvedení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle obligatorní náležitostí dovolání; proto může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v souzené věci), jsou stěžovatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné. Požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání však stěžovatelé v souzené věci nedostáli, neboť neoznačili žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolání proto trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat ( a ). Nejvyšší soud konečně s odkazem na vyslovil svou funkční nepříslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Stěžovatelé po obsáhlém shrnutí věcného a procesního vývoje před civilními soudy poukázali na to, že se soudy prakticky nezabývaly ústavním rozměrem ochrany jejich vlastnického práva, překvapivě se zastaly žalované a prokázaly, že jím jde jen o dodržení formálních podmínek, jak je ostatně patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovateli uvedená argumentace nesplňovala požadavky na výslovné uvedení sporné otázky hmotného nebo procesního práva. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. V případě stěžovateli uváděného usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2020 č. j. -346, tj. výzvy soudu k doplacení soudního poplatku za dovolání, Ústavní soud konstatuje, že petit ústavní stížnosti, kterým je vázán, neobsahuje návrh na jeho zrušení a Ústavní soud se jím proto nezabýval.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu