Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2094/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Kvardy, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2020 č. j. -416, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Zdeňky Kováříkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na zákonného soudce podle y.

2. V řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala po stěžovateli (žalovaném) zaplacení částky ve výši 468 246 Kč s příslušenstvím z důvodu slevy z kupní ceny na nemovitost, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I. usnesení ze dne 22. 4. 2020 č. j. -416 zrušil (již potřetí) zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"), přičemž tentokráte šlo o rozsudek okresního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. -394, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení tohoto posledního rozsudku, jakož i předchozích dvou zamítavých rozsudků okresního soudu, bylo vždy zejména povrchní a zcela nedostatečné hodnocení důkazů, které neodpovídalo zásadě zakotvené v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jakož i nesplnění poučovací povinnosti okresního soudu podle a 3 a Kvůli opakovanému nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu, krajský soud s využitím výrokem II. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce okresního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu nejprve vytýká, že v posledním kasačním rozhodnutí předestírá okresnímu soudu své vlastní hodnocení důkazů, přičemž jednání stěžovatele označuje za nepoctivé, s čímž ovšem stěžovatel nesouhlasí. Takový postup (prosazování vlastního hodnocení důkazů, které však nebyly krajským soudem provedeny) považuje stěžovatel za rozporný s právem na soudní ochranu. Dále krajskému soudu vytýká porušení práva na zákonného soudce. Podle stěžovatele krajský soud svoje rozhodnutí o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným soudcem odůvodnil zcela nedostatečně a neuvedl žádné výhrady, které by svědčily postupu podle , což zakládá nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

5. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti výroku krajského soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek okresního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná ( ), neboť řízení není dosud skončeno a stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vůči výroku I. usnesení krajského soudu bylo tedy třeba ústavní stížnost odmítnout podle .

6. Jiná situace je ovšem u výroku II. usnesení krajského soudu, kterým bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce okresního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 6. 2010

sp. zn.

(N 128/57 SbNU 577; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) naznal, že ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle je třeba učinit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení. Je to z toho důvodu, že proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení y vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní. Proto Ústavní soud nepovažoval vůči výroku II. usnesení krajského soudu ústavní stížnost za nepřípustnou a zabýval se její opodstatněností (viz dále).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel brojí proti výroku rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo podle nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce okresního soudu. Ústavní soud předně podotýká, že by mělo jít o postup výjimečný, při němž by se mělo přihlédnout i k hledisku procesní ekonomie. Jde totiž skutečně o prolomení ústavní zásady zákonného soudce (byť na základě zákonných důvodů), které může vyvolávat úvahy o možné manipulaci s řízením. Nicméně, jak Ústavní soud naznal v nálezu ze dne 22. 10. 2009

sp. zn.

(N 225/55 SbNU 105), smyslem je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží možnost odejmout věc jak soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu uvedené kompetence ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.

9. V dané věci krajský soud opakovaně (třikrát) zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu pokaždé vytknul nedostatečné a povrchní hodnocení důkazů, které neodpovídalo zásadě jejich volného hodnocení, jakož i nesplnění poučovací povinnosti. Krajský soud rovněž podal vysvětlení, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, přičemž závěr, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit po náležitém poučení a pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka řízení a ani o tom, že by bylo nepravdivé, což podle krajského soudu nenastalo. Vzhledem k tomu, že okresní soud nesplnil svou poučovací povinnost, resp. tato jím byla splněna pouze formálně, muselo být rozhodnutí pro tyto opakované vady, resp. nerespektování závazného názoru krajského soudu o tom, jak postupovat, zrušeno.

10. Jakkoliv lze vést úvahy nad tím, jak dalece může krajský soud posuzovat hodnocení důkazů, které sám neprováděl, z hlediska naplnění kautel vyplývajících z práva na soudní ochranu, je třeba rozhodnutí krajského soudu, jímž se věc odnímá dosavadnímu soudci a přikazuje k rozhodnutí jinému, považovat za dostatečně odůvodněné. Z tohoto pohledu v něm nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nadto nelze přehlédnout, že rozhodování ve věci samé není ani zdaleka skončeno a prostředky k ochraně práv stěžovatele nejsou vyčerpány.

11. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem II. napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a jeho ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu