Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
113164.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1610/20
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Emilem M. Švorcem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 9. 2017, č. j. 30 P 217/2011 , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 463/2017 -935, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 4628/2018 -1005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ze dne 4. 10. 2014 se stěžovatel domáhal, aby soud změnil výchovu a výživu nezletilého J. S., když žádal, aby soud svěřil nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů tak, že v každém lichém týdnu v roce do výchovy otce a v každém sudém týdnu do výchovy matky a tím, že matce se stanoví povinnost přispívat na výživu nezl. částkou 1.500,-Kč měsíčně. V průběhu řízení svůj návrh upřesnil, když navrhl jiné časové intervaly pro výchovu nezl. u matky a u otce s tím, že otci se výživné nestanoví a matce se stanoví výživné ve výši 3.500,-Kč měsíčně. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 30 P 217/201 , návrh stěžovatele zamítl a zbavil ho rodičovské zodpovědnosti k nezletilému. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 463/2017 -935, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Usnesením ze dne 6. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 4628/2018 -100, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť ho neshledal přípustné.
2. Podle přesvědčení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo rodiče na výchovu dítěte garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vzaly za prokázaná tvrzení nezletilého ve znaleckém posudku a ve zprávě z pohovoru s nezletilým, aniž by tato tvrzení podrobněji zkoumaly. Má také za to, že obecné soudy nezjišťovaly, jaký je vztah nezletilého vůči stěžovateli a zcela pominuly negativní skutečnosti ohledně chování matky, jejíž vztah se stěžovatelem je dle slov stěžovatele velmi konfliktní, vyplývající z provedených důkazů a dále důkazy předložené stěžovatelem. Obecným soudům vytýká, že vybočily z mezí, které jsou jim svěřeny zákonem, když znalecký posudek, potažmo obsah rozhovoru nezletilého se sociálním pracovníkem, nikterak neprověřovaly a nezvažovaly, zda tvrzení v nich obsažená mají oporu i v jiných důkazech či zda tato tvrzení jsou v souvislosti s ostatními ve vzájemném logickém celku.
II.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelova předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listin y. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
7. Stěžovatel namítá, že v situaci, kdy neměl dítě svěřeno do výchovy, neměl kromě styku s nezletilým, který mu byl později i zakázán, jinou možnost, jak realizovat výkon rodičovské odpovědnosti. K tomu lze uvést, že stěžovatel mohl o další osud nezletilého projevovat zájem a zapojit se do jeho života už jen tím, že by se dostavoval k jednání před soudy, spolupracoval s ustanovenými znalkyněmi, nezletilému poslal dárek k Vánocům, narozeninám, či platil výživné vyšší, než 100 Kč měsíčně. Obecné soudy se zabývaly též působením stěžovatele na nezletilého během realizace styku, přičemž uzavřely, že se mu dostatečně nevěnoval a nutil jej opakovat "škaredá" slova o matce a ostatních členech rodiny. Za tohoto stavu věci nelze obecným soudům vytknout, že stěžovatele zbavily rodičovské odpovědnosti.
8. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že obecné soudy žádným způsobem nereflektovaly tvrzení a důkazy svědčící v jeho prospěch. V situaci, kdy se stěžovatel odmítal účastnit znaleckého zkoumání s ohledem na svoji dlouhodobou nedůvěru v systém a k vypracování znaleckých posudků, a kdy se nedostavuje k žádnému z nařízených jednání soudu, nelze klást obecným soudům k tíži, že by bezdůvodně protěžovaly práva matky. Obava z negativní reakce matky na kontakt ze strany stěžovatele nemůže ospravedlnit absenci jeho součinnosti s orgány, které rozhodují nebo přispívají k rozhodnutí o úpravě styku rodičů s dítětem v souladu s jeho nejlepším zájmem.
9. Výhradám stěžovatele formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obecné soudy se zabývaly tím, zda nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajících výchovných poměrů, dospěly však k jiným než stěžovatelem preferovaným závěrům, což ale samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vycházely z řádně provedeného dokazování. V řízení byl názor nezletilého zjišťován prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem. Obecné soudy ověřily názor nezletilého, jakož i jeho schopnost vyjádřit se k výchovnému uspořádání, a obojímu věnovaly patřičnou pozornost. Nevycházely izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale vylíčily dosavadní vývoj i aktuální stav rodinné situace a komplexně zohlednily okolnosti na straně nezletilého i každého z rodičů. V kontextu učiněných skutkových zjištění adekvátně zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že stěžovatel má být zbaven rodičovské zodpovědnosti. Lze uzavřít, že obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost a způsob jeho vymezení rozhodně nelze považovat za ústavně nekonformní. V dalších podrobnostech přitom postačí odkázat na pečlivé a srozumitelné odůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
11. Jelikož Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení základních práv neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu