Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2129/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Heřmanicích, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 725/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020 č. j. -2561, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019 č. j. -2486 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 24. 5. 2019 č. j. -2417, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené d (dále jen " "). Dále podle stěžovatele rovněž došlo k porušení , a y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 24. 5. 2019 č. j. za to, že ke škodě českého státu soustavně krátil daňové povinnosti ve velkém rozsahu, napomáhal za odměnu organizované zločinecké skupině, zaměřené na soustavnou produkci, dopravu, skladování a prodej lihu nezatíženého spotřební daní (dále jen "mimobilanční líh''), vyznačující se vnitřní organizační strukturou, vztahy vzájemné nadřízenosti s podřízenosti, stanovenými funkčními kompetencemi a s vymezenou dělbou úkolů. Za tento zvlášť závažný zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a dvou měsíců a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací či jeho člena na dobu pěti let.

3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo jeho odvolání zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že i pro potřeby řízení před Ústavním soudem trvá na tom, že se trestné činnosti, která je popsána ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nedopustil, ani se na ní nepodílel. Je přesvědčen, že ani provedené důkazy jeho vinu jednoznačně neprokazují. Pokud soudy dospěly k jiným závěrům, stalo se tak dle stěžovatele na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů, kdy tyto důkazy byly hodnoceny účelově a jednostranně v jeho neprospěch, a v důsledku toho byly činěny skutkové závěry neodpovídající obsahu provedených důkazů. Stěžovatel má za to, že v jeho případě jsou skutkové závěry nalézacího soudu v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by jeho společnost A nenakoupila a neodebrala od společnosti B, autokosmetiku (C. nebo S.) dle faktur uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku (celkem 61 faktur za rok 2009 a 39 faktur za rok 2010).

6. Nad rámec uvedených námitek, jež stěžovatel opakovaně uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, má stěžovatel zato, že popis skutku obsažený ve výroku odsuzujícího rozsudku je značně obsáhlý a stylisticky velice komplikovaný, což jej činí těžce srozumitelným až nejasným. Stěžovatel má pochybnosti o tom, zda za tohoto stavu jsou v popisu skutku odpovídajícím způsobem vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, zejména jeho subjektivní stránka.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí s tím, že byl odsouzen ve výše popsané trestní věci. Jeho argumenty jsou povšechné, bez konkrétního rozvedení, a proto Ústavní soud neshledal na jejich základě, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatele.

10. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

11. Ani závěry týkající se subjektivní stránky trestné činnosti stěžovatele nevykazují žádný ústavněprávní deficit.

12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu