Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2109/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2020 č. j. -255, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. -160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2016 č. j. -115, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a 3 d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částek 400 000 Kč s příslušenstvím a 6 050 Kč s příslušenstvím. Tyto částky měly představovat újmu způsobenou stěžovateli nesprávným úředním postupem, za který stěžovatel považoval zamítnutí jeho žaloby v řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. -232. V tomto řízení bylo rozhodováno o odškodnění ve výši 400 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, žaloba však byla zamítnuta pro promlčení práva. Následně si stěžovatel podal návrh na obnovu tohoto řízení, přičemž musel uhradit svému právnímu zástupci odměnu (6 050 Kč). Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, vzaly-li v potaz státem vznesenou námitku promlčení, protože ta byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Obvodní soud však dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť rozhodnutí Městského soudu v Brně nebylo zrušeno pro nezákonnost a není tedy splněn hned první předpoklad odpovědnosti státu. Zároveň soud pro nadbytečnost zamítl návrh na účastnický výslech žalobce.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku se městský soud plně ztotožnil se závěrem obvodního soudu. Nebylo-li údajně chybné rozhodnutí Městského soudu v Brně zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, nelze za jeho vydání přiznat stěžovateli odškodnění.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém vznesl jako důvod otázku, která podle něj v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, tedy zda lze odepřít odškodnění nesprávného úředního postupu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen " ), jen s odkazem na to, že meritorní rozhodnutí vydaná v posuzované věci nebyla zrušena pro nezákonnost, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudů nižších stupňů, neboť rozhodly v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od které se městský soud neodchýlil.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že nesprávný úřední postup v dané věci spočíval v tom, že obecné soudy aplikovaly zákon namísto přímé aplikace Úmluvy. Za to náleží stěžovateli odškodnění bez ohledu na to, zda byla nezákonná rozhodnutí zrušena, či nikoliv. Důvodnost takto podané žaloby vyplývá podle stěžovatele přímo z y.

6. Obecné soudy se navíc dopustily řady procesních pochybení. Obvodní soud zaprvé nepřipustil změnu skutkových tvrzení stěžovatele, ačkoli šlo ve skutečnosti o doplnění právní argumentace. Její nepřipuštění je zásadní procesní vadou. Toto pochybení nenapravil ani městský soud, ani dovolací soud. Stěžovatel se dále ohrazuje proti názoru o neexistenci nezákonného rozhodnutí, neboť ta jasně vyplývá z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obvodní soud dále pochybil, neprovedl-li výslech stěžovatele. Odmítnutí tohoto důkazu pro nadbytečnost považuje stěžovatel za neústavní pro svou neurčitost a zkrácení stěžovatelových procesních práv. Stěžovatel poukazuje na to, že v původním řízení měla být odškodněna zjevná svévole státu, kterou je nutno odškodnit vždy. V důsledku svévolného trestního stíhání navíc stěžovateli vznikla závažná zdravotní újma, která nadále trvá. Obecné soudy dále porušily stěžovatelova práva, přijaly-li vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.

10. Závěry obecných soudů, proti nimž stěžovatel brojí, odpovídají ustálené judikatuře pro předmět řízení ve věcech odškodnění podle y a , stejně jako podle . Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že soud v tzv. odpovědnostním řízení nemůže sám přezkoumat (ne)zákonnost rozhodnutí jiného soudu. Stěžovateli nic nebránilo namítat nezákonnost rozhodnutí přímo v původním řízení. Této své možnosti však nevyužil a "revize" původního řízení se již nyní domáhat nemůže, a to bez ohledu na míru tvrzeného pochybení či svévole státu. Ostatně ani y, ani Úmluvy nevylučují možnost promlčení nároku na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Naopak z y jednoznačně vyplývá, že podmínky výkonu práv uvedených v y stanovuje zákon. Stěžovateli nic nebránilo tyto podmínky splnit.

11. Odmítnout je třeba i námitky o závažných procesních pochybeních. Odvolací soud zcela logicky dospěl k závěru, že chybný procesní postup (nepřipuštění doplnění právní argumentace) neměl (a nemohl mít) žádný vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Totéž platí o odmítnutí stěžovatelova důkazního návrhu jeho výslechem. K výslechu účastníků se zásadně přistupuje toliko tehdy, nelze-li skutkový stav zjistit jiným způsobem. Tak tomu však v dané věci nebylo, neboť skutkový stav byl naprosto spolehlivě zjištěn toliko z listinných důkazů. Všechny tyto námitky byly zevrubně vypořádány v napadeném usnesení dovolacího soudu, na které - stejně jako na judikaturu tam uvedenou - se pro stručnost stěžovatel odkazuje.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu