Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1959/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Cyrila Pokory, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2020 č. j. -115, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mirky Floriánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v d (dále jen " ") a též v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v y.

2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 10. 2018 č. j. -84 bylo zastaveno řízení v předmětné věci pro nezaplacení soudního poplatku.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 1. 2019 č. j. -93 usnesení okresního soudu potvrdil.

4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 č. j. -84 zastavil (výrok I), dovolání proti shora uvedenému usnesení krajského soudu odmítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud vyšel z obsahu spisu, ze kterého se podává, že stěžovatel dne 31. 12. 2015 podal žalobu o zaplacení částky 2 750 000 Kč, aniž zaplatil soudní poplatek. Usneseními okresního soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. -11, ze dne 5. 10. 2017 č. j. -43 a ze dne 13. 9. 2018 č. j. -77 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku; stěžovatel soudní poplatek neuhradil, namísto toho podáním ze dne 25. 9. 2018 vzal žalobu částečně zpět, požádal o opětovné vyměření soudního poplatku a o prodloužení lhůty k jeho zaplacení. Následně bylo vydáno usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 č. j. -84 a usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. -93. Nejvyšší soud poukázal na své stanovisko ze dne 4. 7. 1996 sp. zn. a Opjn 1/95, uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém konstatoval, že zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ( , , ve znění pozdějších předpisů) přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Nejvyšší soud uvedl, že uvedený závěr vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti spojené s podáním žaloby je jednou z podmínek řízení. Nebyl-li navzdory výzvě soudu zaplacen soudní poplatek z podané žaloby, soud řízení zastaví pro nenaplnění této ve vztahu ke zpětvzetí žaloby prioritní podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. ). Krajský soud proto podle Nejvyššího soudu vzhledem k výše uvedenému postupoval správně, nepřihlédl-li k podání ze dne 25. 9. 2018, jímž stěžovatel vzal částečně svůj návrh na zahájení řízení zpět, neboť stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou povinnost spojenou s podáním žaloby, tento nedostatek podmínky řízení se nepodařilo v řízení před okresním soudem odstranit a ani před vydáním rozhodnutí krajského soudu stěžovatel soudní poplatek neuhradil. Nejvyšší soud uzavřel, že z těchto důvodů je usnesení krajského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pročež předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v tom, že obecné soudy postupovaly s přepjatým formalismem a vůbec se nezabývaly obsahem podání. Minimálně v žádosti na prodloužení lhůty měly stanovit lhůtu dodatečnou. Ve svých rozhodnutích se vůbec jeho podáním ze dne 2. 10. 2018 nezabývaly a řízení zastavily. Obecné soudy aplikují na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédnou-li od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Takovým postupem porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v y. Obecné soudy se též nezabývaly nesprávně vydaným usnesením, ve kterém chybí řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku ze žaloby. Nejvyšší soud se tímto pochybením vůbec nezabýval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

9. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda obecné soudy pochybily, když došlo k zastavení řízení vyvolaného stěžovatelem za situace, kdy stěžovatel prokazatelně neuhradil soudní poplatek.

10. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v a 2 y, resp. Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jisté podmínky. Uplatňované zákonné podmínky nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Za takovou ústavně souladnou podmínku přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.

11. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu (a jemu předcházející usnesení krajského soudu a okresního soudu) naprosto dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně uvádí (s uvedením odkazů na přiléhající a ustálenou judikaturu) důvody, proč bylo nutné zastavit řízení vyvolané stěžovatelem, který prokazatelně nezaplatil vyměřený soudní poplatek, a shledává, že nejde o rozhodnutí svévolná či o projev "přepjatého" nebo "zlého" formalismu. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. K neústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele proto nedošlo.

12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu