Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 425/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. -104 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. října 2018 č. j. -79, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků pro dům X jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou vůči stěžovateli domáhal v postavení věřitele určení, že má za stěžovatelem pohledávku přihlášenou do jeho insolvenčního řízení ve výši 34 861,90 Kč, která měla vzniknout na dlužných platbách do fondu oprav a na další účely spojené se správou nemovitostí.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2018 č. j. -79 bylo určeno, že vedlejší účastník má za stěžovatelem do jeho insolvenčního řízení přihlášenou pohledávku ve výši 34 861,90 Kč (bod I. výroku) a stěžovatel byl zavázán k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 17 342 Kč (bod II. výroku).

4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. -104 bylo o odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu rozhodnuto tak, že se tento rozsudek potvrzuje a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nepopírá, že své závazky vůči vedlejšímu účastníkovi řádně nehradil, má nicméně za to, že jejich splatnost nastala před 16. 12. 2012, tedy k datu přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení (16. 12. 2015) již došlo k jejich promlčení. Soudy vyšly z jiných, než stěžovatelem zastávaných, právních závěrů pokud jde o to, na jaké závazky po splatnosti se platby zasílané vedlejším účastníkem započítávaly, zda šlo o platby zálohové, a zda jejich splatnost nastala až po provedení vyúčtování. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů toho se týkající je však nedostatečné, čímž se soudy dopustily libovůle a nedostály požadavkům spravedlivého procesu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Tvrzení stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněny, neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že se věcí řádně zabývaly, a své úvahy v přiměřené míře osvětlily. Pokud přitom například dospěly k závěru, že až vyúčtováním záloh za dodané služby vzniká nedoplatek a pohledávka, nejde o závěr jakkoliv nepochopitelný či nelogický. Skutečnost, že stěžovatel zastává nějaké právní názory, odlišné od právních názorů soudů, sama o sobě nijak nesvědčí o tom, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepředložil žádnou zásadnější argumentaci, Ústavní soud dále plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku krajského soudu.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu