Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 941/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. -441, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2019 č. j. -413 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. dubna 2019 č. j. -398, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y, a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle , (dále jen "tr. zákoník"), a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud rozhodl nejdříve zprošťujícím rozsudkem a následně po odvolacím řízení bez provádění dalšího dokazování jej uznal vinným. Uvedený postup označuje za nesprávný a za projev faktické vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který ale vysloven nebyl. Krajský soud nadto vydal kasační rozhodnutí, aniž by sám prováděl dokazování při veřejném zasedání, čímž porušil zásadu bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. řádu. Stěžovatel přitom odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016

sp. zn.

(N 118/81 SbNU 833). Má dále za to, že soudy pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch a trvá na své obhajobě, kterou uplatňoval v průběhu trestního řízení, že byl přesvědčen o tom, že poškozené již bylo patnáct let, takže nebyl dán jeho úmysl zneužít dítě mladší patnácti let.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

8. Z a y vyplývá mimo jiné požadavek, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného článku je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu soudů však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.

9. Stěžovatel v podstatě zpochybňuje provádění a hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, čímž se snaží o revizi skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Opakuje přitom stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudy, a s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly, a to včetně odpovídajícího posouzení věrohodnosti důkazů, zejména pak výpovědi poškozené.

10. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, soudy měly pro určení zavinění stěžovatele ve formě úmyslu dostatek důkazů, na něž ve svých rozhodnutích adresně poukázaly, a z nichž vyvodily, že stěžovatel dobře znal rodinu poškozené, že poškozená s matkou u něho nějaký čas bydlela a že od její matky věděl, do které třídy chodí. Jak znovu konstatoval i Nejvyšší soud, již tyto informace byly pro něho impulsem, aby věku poškozené, chtěl-li s ní intimně žít, věnoval odpovídající pozornost. Další skutečnosti, z nichž se úmysl stěžovatele dostatečně podává, ve svém rozsudku uvedl především okresní soud (viz jeho odstavec 14) a znovu na ně poukázal krajský soud i Nejvyšší soud. Lze uzavřít, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci a provedené důkazy byly řádně hodnoceny nejen izolovaně, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž své úvahy a závěry soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích srozumitelně rozvedly. Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožnil, přičemž se neopomněl vypořádat se všemi relevantními námitkami stěžovatele. Za této situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily a konečnou právní kvalifikací jednání stěžovatele, je nutné postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

11. Ani námitce procesní povahy, že okresní soud na základě stejného skutkového stavu vydal nejdříve zprošťující rozsudek a následně po odvolacím řízení rozhodl opačně, i když mu takový postup krajský soud neuložil, nelze přiznat opodstatněnost. Touto námitkou se dostatečně zabýval v napadeném usnesení Nejvyšší soud (viz jeho odstavce 26 - 28), který vyšel z odůvodnění kasačního rozhodnutí krajského soudu, v němž bylo okresnímu soudu vytknuto, že pořízené důkazy pouze vyjmenoval, aniž by je hodnotil a dostatečně popsal způsob svých myšlenkových postupů, prostřednictvím nichž dospěl k závěru o tom, že stěžovatel nemohl vědět, kolik je poškozené let. Krajský soud tedy vyhodnotil rozhodnutí okresního soudu jako nepřezkoumatelné a v mezích svých oprávnění mu uložil, aby provedené důkazy zhodnotil. Okresní soud se následně v napadeném rozsudku s provedenými důkazy řádně vypořádal a podrobně odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Takový postup je zcela v mezích pravidel spravedlivého soudního řízení.

12. S tím souvisí i další námitka, že postupem krajského soudu, který vydal kasační rozhodnutí v neveřejném zasedání, aniž by prováděl sám dokazování, došlo k porušení zásady bezprostřednosti. Pro uplatnění uvedené zásady totiž nenastaly předpoklady, neboť krajský soud žádné důkazy provádět nemusel, když rozhodnutí okresního soudu zrušil v mezích svých oprávnění pro nepřezkoumatelnost a okresnímu soudu uložil, aby provedené důkazy řádně zhodnotil. Proto není případný ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, podle jehož závěru odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu