Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 968/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020 č. j. -797, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2019 č. j. -728 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. února 2019 č. j. -628, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " ") a , odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle , alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 2) zločinem pohlavního zneužití podle tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem omezování osobní svobody podle tr. zákoníku, a za uvedené trestné činy a za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 1. 2017 č. j. -75, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.

3. O odvolání stěžovatele a o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státního zástupce rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ad 3) přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, a za tento přečin a za zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstalo rozhodnutí krajského soudu nezměněno, a za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem okresního soudu, stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozených. Má za to, že celé trestní řízení je postiženo zásadními vadami, a to absencí jiných důkazů. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť vrchní soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem poškozených a výslechem znalkyně. I krajský soud nedůvodně odepřel provedení výslechu jedné z poškozených v jeho přítomnosti, aby s ním byla tato poškozená konfrontována. Popis útoku ve vztahu k této poškozené označuje za nepravdivý a nereálný, neboť nebylo prokázáno, že by se poškozená aktivně bránila, a že by stěžovatel vůči ní použil násilí, jak předpokládá § 185 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Zpochybňuje věrohodnost obou poškozených. Má za to, že soudy hodnotily důkazy svévolně a v extrémním rozporu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku krajského soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. řádu) a doplnění dokazování (§ 213 odst. 1 tr. řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, které označil za nedůvodné. Poukázal na stěžejní důkazy, kterými jsou výpovědi poškozených, a na důkazy, které potvrzují jejich věrohodnost (znalecké posudky, výpovědi svědků, okolnosti, za nichž došlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele). Stěžovatel sice hodnověrnost poškozených zpochybňoval a činí tak i v ústavní stížnosti, vrchní soud však po podrobném rozboru všech skutečností a důkazů této námitce důvodně nepřisvědčil. Lze s ním souhlasit v tom, že napadání hodnověrnosti výpovědí poškozených je v obdobných případech, kdy pachatel trestnou činnost popírá, častou strategií obhajoby. Je tomu tak proto, že důkazní situace je často v případech tohoto druhu trestné činnosti, která se odehrává v soukromí a bez přítomnosti dalších osob, založena na protichůdných skutkových tvrzeních osoby poškozené a obviněného. To však nevylučuje, aby byl obviněný uznán vinným. Jak opakovaně uvedl Ústavní soud ve své judikatuře, z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obviněného vinných trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčujících výpovědí (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2007

sp. zn.

, ze dne 19. 9. 2013 , dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci je hodnocení tohoto postupu plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení i ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud totiž může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny, které se stěžovatel dovolává, až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 spi. zn.

(N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle y [srov. nález ze dne 26. 11. 2009

sp. zn.

(N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.

10. Namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť vrchní soud nevyhověl návrhu na provedení důkazů opakovaným výslechem nezletilých poškozených a znalkyně, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Této povinnosti vrchní soud v posuzované věci dostál, neboť v napadeném rozsudku svůj zamítavý postoj vysvětlil, a akceptoval ho i Nejvyšší soud. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že jeho důkazní návrhy byly opomenuty.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy všech stupňů řádně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě podrobné závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Lze shrnout, že soudy v napadených rozhodnutích provedly podrobné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu