Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2124/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -120 ze dne 29. 4. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -61 ze dne 5. 2. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -37 ze dne 25. 7. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatele proti vedlejšímu účastníku vedeno řízení o zaplacení 144 375 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "") pod sp. zn. .

2. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla žaloba stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále takto označován) jej rozsudkem (rovněž napadeným) jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné.

3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle a 3d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterého se obecné soudy dopustily excesivním posouzením věci, neboť délku řízení hodnotily nesprávně a rozporně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13, a další ve stížnosti jmenovaná rozhodnutí, citovaná z uvedeného rozsudku); stěžovateli bylo odepřeno ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho podíl na délce procesu byl minimální a stát by se v souladu s relevantní judikaturou neměl zbavovat odpovědnosti za nepřiměřenou délku soudního řízení odkazy na chování stěžovatele. Není ani možné vytýkat mu absenci postupu podle či , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a nepřisoudit tak významu průtahového řízení pro stěžovatele jako jednomu z kritérií posouzení vzniku nároku na odškodnění odpovídající váhu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen ""), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

5. Článek 36 odst. 3y přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 téhož článku odkazuje na zvláštní zákon (zde ), který upraví podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Účelem institutu zadostiučinění podle je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu y, a Úmluvy.

6. Samotné posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění je primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) ve smyslu Posouzení existence případně vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06]. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se posouzení konkrétního případu zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [např. svévolná interpretace, tj. argumentace nepodložená přesvědčivým a konzistentním racionálním odůvodněním - srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), či judikatura citovaná v bodě 10 usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2020]. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, nebo s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.

7. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů a dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě zmíněným požadavkům dostály. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s posouzením skutkového stavu a výkladem podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy provedly potřebné důkazy (tj. důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeného pod sp. zn. ), správně zjistily skutkový stav věci a aplikovaly příslušná ustanovení a související judikaturu, včetně základních tezí stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. , na něž se stěžovatel také odkazuje.

8. Ústavní soud s ohledem na své již výše předestřené postavení v ústavním systému neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry obecných soudů zpochybňovat. Nalézací i odvolací soud při zohlednění skutkových okolností věci podrobně a přesvědčivě vyložily, proč žalobu stěžovatele zamítly (srov. s. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, s. 4-6 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž Nejvyšší soud vyhodnotil posouzení odvolacího soudu jako souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí (s. 2 napadeného usnesení). Právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci (podobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 12. 2019).

9. Cituje-li stěžovatel obecná východiska posuzování přiměřenosti délky soudního řízení z usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 10. 2011 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), Ústavní soud k tomu uvádí, že napadená rozhodnutí s nimi nejsou v rozporu, podobně jako v případě citovaném z daného usnesení, kterým Ústavní soud rovněž odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Vytýká-li stěžovatel vadné posouzení několika rozhodných momentů (chování stěžovatele, přerušení řízení, posouzení kritéria významu věci podle nevyužití § 174a zákona o soudech a soudcích), pak přehlíží, že jde o dílčí (a nikoli jediné) aspekty, které obecné soudy zohlednily spolu s několika dalšími (např. plynulost a koncentrovanost průběhu soudního řízení, složitost věci a nejasnost podání stěžovatele, provázanost na probíhající správní řízení, význam věci pro stěžovatele z hlediska předmětu řízení apod.).

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu