Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1126/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Nicolette Tiekuové, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2020 č. j. -89 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018 č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené a 2 d (dále jen " ") a právo na právní pomoc zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhala zrušení rozhodnutí kontrolní rady České advokátní komory ze dne 26. 9. 2016 a ze dne 18. 9. 2017 č. spisu 587/2016. Městský soud v Praze stěžovatelčinu žalobu odmítl jako nepřípustnou podle ve spojení s , neboť dospěl k závěru, že napadené akty nejsou správními rozhodnutími ve smyslu Kontrolní rada České advokátní komory stěžovatelčiny stížnosti prošetřila a stížnosti odložila jako nedůvodné, ve věci stěžovatelky nijak nerozhodovala, a proto veřejná subjektivní práva a povinnosti stěžovatelky jimi zůstávají zcela nedotčena. Přípisy ostatně nemají ani obligatorní náležitosti správního rozhodnutí vyžadované zákonem. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnosti proti rozhodnutí správního soudu první instance zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem prvoinstančního soudu, že žalobou napadené přípisy České advokátní komory nenaplňují materiální znaky rozhodnutí ve smyslu Sdělení České advokátní komory o neshledání důvodů pro podání návrhu na zahájení kárného řízení se nemohlo negativně projevit v její právní sféře.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů, že sdělení České advokátní komory o neshledání důvodů pro zahájení kárného řízení není správním rozhodnutím ve smyslu Nesprávným právním posouzením došlo k odepření meritorního projednání stěžovatelčiny žaloby a tím i k porušení práva na soudní ochranu. Posouzení toho, zda určitý akt veřejné moci je správním rozhodnutím, je často velmi sporné a v rámci teorie i praxe neexistuje jednotný názor. Obecně je však zastáván názor, že v rámci zachování práva na přístup k soudu by za správní rozhodnutí měl být považován co nejširší okruh případů. Dotčení svých veřejných subjektivních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že rozhodnutí v disciplinárním řízení by mohla použít jako důkazní prostředek v civilním či trestním řízení.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry správních soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Oba soudy se s jejími argumenty řádně vypořádaly a své závěry odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v a 2 y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i odmítnutí žaloby pro nepřípustnost. Je především na správních soudech, aby ve své judikatuře v součinnosti s právní doktrínou vyložily podmínky přípustnosti správní žaloby; definice pojmu správní rozhodnutí je jedním ze základních pilířů správního soudnictví a Nejvyšší správní soud jakožto vrcholný orgán správního soudnictví zodpovědný za jednotu a zákonnost soudů činných ve správním soudnictví se jí zabýval v řadě svých rozhodnutí. Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v jeho rozhodnutích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí, což Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal.

8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu