Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1831/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Plodíka, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020 č. j. -917, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. -839, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. června 2018 č. j. -790 a doplňujícímu usnesení téhož soudu ze dne 17. prosince 2018 č. j. -826, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EUROICE, s. r. o., sídlem Presy 261, Chrudim, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d.

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. -790 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu úhrady za cenu díla (zhotovení podlah), které provedl pro vedlejší účastnici řízení. Dále uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici řízení (výrok II.) a státu (výrok III.) náklady řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 17. 6. 2018 č. j. -826 krajský soud uložil stěžovateli nahradit náklady státu, které platil.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 č. j. , -839 obě rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že stěžovateli se i přes poměrně rozsáhlé dokazování (výslechy svědků, znalecký posudek) nepodařilo prokázat dokončení díla a jeho předání vedlejší účastnici řízení, pročež nenastala splatnost ceny díla podle , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2020 č. j. -917 odmítl pro existenci vad [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Co se týče stěžovatelem nastolené otázky tzv. vysvětlovací povinnosti, Nejvyšší soud uvedl, že ani tato by nemohla založit přípustnost dovolání, protože ji vrchní soud neřešil a ani řešit nemusel. Stěžovatel totiž zcela pominul, že u účastníka, který nenese důkazní břemeno, nastupuje vysvětlovací povinnost pouze v případě, že informacemi, jež jsou způsobilé k unesení důkazního břemene, disponuje pouze on. O takový případ však v dané věci nešlo, neboť skutečnosti osvědčující dokončení a předání díla byly plně v dispozici stěžovatele, jakožto zhotovitele díla. Namítal-li stěžovatel v dovolání, že napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od platného práva, přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti není uveden mezi předpoklady přípustnosti v

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve popisuje okolnosti vzniku sporu a rekapituluje průběh soudního řízení a obsah soudních rozhodnutí. Poukazuje na to, že v situaci, kdy bylo postaveno najisto, že došlo k provedení díla, které odpovídá smlouvě, přičemž předání díla nevyžadovalo písemnou formu, bylo na vedlejší účastnici řízení, aby vysvětlila a ozřejmila, jakým způsobem se dílo dostalo do její dispozice a kdo jiný než stěžovatel je provedl. Dále vyslovuje přesvědčení, že jeví-li se jeho nárok jako pravděpodobný, přechází na protistranu povinnost tvrzení a důkazní povinnost, přičemž protistrana (v daném případě vedlejší účastnice řízení) musí prokázat, že tento nárok není dán.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná ( téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a krajského soudu ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale v podstatě žádnou argumentaci, natož relevantní argumentaci ústavněprávní, proti němu neuplatňuje. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s procesními předpisy. Neuvedl-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. jeho námitky se míjely s předpoklady, od nichž lze odvozovat přípustnost dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro existenci vad.

9. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle , plynou přímo ze zákona ( ). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905). Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle .

10. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepodal-li stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ; viz i citované stanovisko pléna sp. zn. ), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudek vrchního soudu a krajského soudu, nepřípustná, neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu