Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2241/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. -182, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. -156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2018 č. j. -136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle y. Dále namítá porušení a y, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a y, y, a y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 414 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. pro trestné činy braní rukojmí a vydírání. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. , byl vzat do vazby s tím, že vazba byla započata dne 15. 2. 2016 a skončila dne 16. 11. 2016, tedy trvala celkem 276 dní. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. byl žalobce zproštěn obžaloby. Dne 21. 7. 2017 uplatnil nárok u žalované, která jeho požadavku nevyhověla, neboť měla za to, že si vazební stíhání zapříčinil sám. V řízení před obecnými soudy pak žalovaná vznesla námitku promlčení.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. -136 zamítl stěžovatelovu žalobu. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 7. 2019 č. j. -156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením poukázal na to, že stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že vyřešená otázka výkladu a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že úprava délky promlčecí doby v těchto ustanoveních je nesystematická a matoucí. Je-li promlčecí doba nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vyčleněna do samostatného ustanovení , pak struktura předpisu nasvědčuje tomu, že lhůta v něm uvedená je lhůtou speciální pro veškeré nároky související s rozhodnutím o vazbě (vzhledem k obecné lhůtě stanovené v ). Podle Nejvyššího soudu však tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť výklad těchto ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustálen a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak. Ustanovení je jasným ustanovením zákona, vyložitelným za použití metody jazykového výkladu a nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu v něm zakotvené právní normy. Toto ustanovení představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. ). Jeho ústavní konformitu opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že "sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016

sp. zn.

, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012

sp. zn.

, ze dne 20. 3. 2013

sp. zn.

, ze dne 6. 1. 2014

sp. zn.

, ze dne 10. 1. 2017

sp. zn.

, ze dne 17. 7. 2013

sp. zn.

, ze dne 1. 12. 2011

sp. zn.

, ze dne 6. 1. 2014

sp. zn.

, ze dne 21. 12. 2010

sp. zn.

, ze dne 17. 7. 2013

sp. zn.

, ze dne 1. 12. 2011

sp. zn.

, ze dne 6. 1. 2014

sp. zn.

). Podle Nejvyššího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle ani otázka, zda odvolací soud měl námitku promlčení posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit stěžovatele. Ani stěžovatelem poukázaný dopis žalované ze dne 7. 2. 2018 na uvedené posouzení nemohl mít žádný vliv, neboť již v té době byl žalobcův nárok promlčen. Důvodem pozdního podání žaloby podle Nejvyššího soudu zjevně nebylo jednání žalované, nýbrž právní omyl stěžovatele o délce promlčecí lhůty.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že současný výklad, kdy se má lhůta 6 měsíců pro náhradu nemajetkové újmy uplatnit na veškeré nemajetkové újmy, nepovažuje za správný a uvádí, že stanoví speciální promlčecí lhůtu dvou let pro škodu způsobenou rozhodnutími, kterými byl někdo omezen na svobodě. Pokud je nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vyčleněn do samostatného paragrafu, pak taková struktura právního předpisu nasvědčuje závěru, že lhůta v zákona je lhůtou "obecnou" a lhůta v je lhůtou speciální, a to lhůtou speciální pro veškeré nároky související s rozhodnutím o vazbě. Stěžovatel dále dodává, že z hlediska naplnění principu spravedlnosti, pokud se nezmění právní úprava nebo výkladová praxe, je na místě při respektování individuálního přístupu důsledně posoudit oprávněnost námitky promlčení, a to z hlediska dobrých mravů.

5. Stěžovatel dále argumentuje tím, že dne 7. 2. 2018 obdržel od žalované jakýsi omluvný dopis, že žádost nebyla vyřízena ve lhůtě 6 měsíců s výzvou k doplnění dokladů. Jelikož doklady nebyly v držení stěžovatele, nýbrž jeho předchozích právních zástupců, byla žádost kompletně doplněna až dne 3. 4. 2018. Žalovaný pak vyřídil věc stanoviskem ze dne 18. 4. 2018, v němž bylo nárokům stěžovatele vyhověno jen z části, a nárok za vazbu byl odmítnut z důvodu, že si stěžovatel vazbu zavinil sám. O promlčení nebylo řečeno ani slovo. Stěžovatel s důvěrou očekával, že svůj nárok včas uplatnil u orgánu, který má svěřenu pravomoc o tomto rozhodnout jako o celku, a doplatil na konfúzní právní úpravu, která upravuje rozdílný režim u jednotlivých nároků.

6. Stěžovatel dále uvádí, že výkon námitky promlčení, byť je zákonným a legitimním prostředkem, v případě specifického subjektu, kterým je stát, podléhá testu vyšší náročnosti, a to nejenom pro jeho materiální a personální vybavení, ale především se zřetelem na ústavní princip vlády práva a princip primátu občana nad státem.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva a řadu ustanovení ústavního pořádku, domáhá se jiného výkladu ustanovení a námitky promlčení, než jaký provedly obecné soudy. V obou případech se však jedná o výklad na úrovni podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.

11. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Rozsah a obsah odůvodnění, které bylo rekapitulováno výše, je danému právnímu problému přiměřený a není ústavně nepřijatelný.

12. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu