Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2179/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů: společnosti MP TOBACCO s.r.o. a Ing. Milana Pokorného, obou zastoupených Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2020 č. j. -31 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020 č. j. -116, spojené s návrhem na zrušení některých částí , o spotřebních daních v platném znění, a to , , , věta druhá, , začátek věty ve znění "Nejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu nebo", ve znění části věty "nebo pokud jsou dovezeny na daňové území České republiky nebo dopraveny z jiného členského státu na daňové území České republiky pro osobní spotřebu ().", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají ochrany proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a namítají porušení a 2, , , a d (dále jen ""). Dále namítají porušení , 96 odst. 1 a y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Generální ředitelství cel (dále též "žalovaný") svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2017 č. j. 1750-2/2017-900000-304.7 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") ze dne 21. 12. 2016 č. j. 191751-10/2016-510000-1, jímž uložil stěžovatelce pokutu ve výši 50 000 Kč za správní delikt, jehož se stěžovatelka dopustila tím, že umožnila ve své provozovně skladování neznačených tabákových výrobků, konkrétně šesti kusů doutníků MAB RESERVE (dále jen "neznačené doutníky"). Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel. Městský soud žalobě vyhověl a svým rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 č. j. -61 rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2020 č. j. -31 v řízení o kasační stížnosti Generálního ředitelství cel, zrušil rozsudek Městské soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. -116 zamítl žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku uvedl, že není rozhodné, kdo je vlastníkem vybraných výrobků a dále konstatoval, že "[p]ro závěr, že konkrétní osoba (ve větším množství) 'skladuje' vybrané výrobky, není nutné prokázat, že o existenci těchto výrobků věděla a měla v úmyslu je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, odcizením apod. Za účastníka řízení vedených ve smyslu , 11 a 12 , o spotřebních daních, tak může být považován i ten, kdo má tyto výrobky pouze v detenci, není-li zjištěna osoba, která by je skladovala 'kvalifikovaným' způsobem." Nejvyšší správní soud se opřel o argumentaci svého předchozího rozsudku č. j. -85, v němž dovodil, že "[z] povahy věci však plyne, že vlastníka nemovitosti, v níž je uskladněno jisté zboží, nelze a priori považovat za skladovatele těchto věcí. U skladování je totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmysl je uchovávat a pojistit před znehodnocením, odcizením apod. [...] Takový závěr by však byl předčasný, neboť je vystavěn toliko na jazykovém výkladu ustanovení a 12 zákona o spotřebních daních. Nejvyšší správní soud si je nicméně vědom praktických potíží, které by s dokazováním shora popsaných skutečností byly spojeny a které by mohly, dle jeho názoru, vést často i ke zmaření účelu celého řízení. Shora popsaný výklad proto konfrontoval i s výkladem teleologickým. [...] Z tohoto pohledu je závěr plynoucí z jazykového výkladu zcela neudržitelný a pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence". V rozsudku ze dne 29. 9. 2010 č. j. -119, pak Nejvyšší správní soud vysvětluje, že "[j]e nutno odmítnout tvrzení, že se zdejší soud, ve shora zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 2. 2009, vyslovil pro nutnost prokázání kvalifikovaného vztahu osoby, u níž byly nezdaněné vybrané výrobky nalezeny, k těmto výrobkům, pro naplnění podmínky jejich skladování. Stěžovatel se zde dopouští hrubé dezinterpretace citovaného rozsudku; v jeho odůvodnění je takový názor sice skutečně vysloven (v rámci jazykového výkladu zákona o spotřebních daní), dále je však odmítnut (ve prospěch výkladu teleologického)". Uvedené názory potvrdil nedávno Nejvyšší správní soud v blízce příbuzné věci řešené pod sp. zn. , ve které se jednalo o přezkum rozhodnutí právě o správním deliktu podle zákona o spotřebních daních, tedy jako v nyní projednávaném případě. Tehdy deliktní jednání spočívalo v tom, že žalobce skladoval 13 jednotlivých balení cigaret, které představovaly tabákový výrobek, jenž nebyl řádně značen.

4. Stěžovatelé namítají, že podstata pochybení obecných soudů vyplývá z toho, že stěžovatelka odpovídá za skladování neznačených doutníků ve své provozovně, patřících jiné osobě, což však je v rozporu se skutkovým stavem tohoto konkrétního případu. Nemovitost, ve které se doutníky nacházely, je rodinným domem ve vlastnictví stěžovatele Ing. Milana Pokorného, kde se on také trvale zdržuje. I když tedy v domě na dané adrese má stěžovatelka společnost MP TOBACCO s.r.o. své sídlo a skladuje zde své zboží, je tento stav možný jen na základě rozhodnutí vlastníka této nemovitosti - objektu bydlení Ing. Milana Pokorného, který umožnil MP TOBACCO s.r.o. zde skladovat tabákové výrobky. Opačný závěr, který uvedl Nejvyšší správní soud, že je to MP TOBACCO s.r.o., která umožnila ve svých prostorách skladovat zboží třetí osoby, je proto podle stěžovatelů nesprávný. Nejednalo se o prostory MP TOBACCO s.r.o., navíc doutníky osobní spotřeby Ing. Milana Pokorného byly umístěny v samostatné krabici odděleně od obchodního zboží MP TOBACCO s.r.o. Restriktivní výklad liberačních ustanovení zákona o spotřebních daních uvozený myšlenkou, že profesionální obchodník se má chovat vždy tak, aby nepřebíral ke skladování výrobky ve vlastnictví jiných osob a aby zásadně vůbec nemohlo dojít k výskytu neznačených výrobků v jeho provozovně jinak, než v přímé souvislosti s podnikáním, je podle stěžovatele v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelé dále tvrdí, že Nejvyšším správním soudem jednostranné prosazování teleologického výkladu zákona o spotřebních daních nadřazované nad textuální výklad zákona bez respektování konkrétních skutkových okolností konkrétního případu je zavádějící a v rozporu se zákonem. Pokud Nejvyšší správní soud dále použil odkaz i na rozsudek č. j. -26, pak stěžovatelé uvádí, že jej k tomuto případu nelze argumentačně vztáhnout, neboť je založen na zcela jiných skutkových okolnostech.

5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají pro případ, že by Ústavní soud neshledal protiústavním výklad obecných soudů, protiústavnost ustanovení zákona o spotřební dani, vyjmenovaných v záhlaví tohoto rozhodnutí, neboť tato ustanovení ve výkladu provedeném Nejvyšším správním soudem jsou podle stěžovatelů v rozporu su, zejména s , garantujícím ochranu vlastnického práva.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Již z argumentace stěžovatelů je patrno, že nesouhlasí s popisem skutkového stavu, k němuž dospěl celní úřad či žalovaný, respektive obecné soudy. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat již jednou etablovaný skutkový stav, k němuž dospěly jiné orgány veřejné moci, pokud při tom neporušily žádná základní práva účastníků řízení. To však z námitek stěžovatelů ani z napadených rozhodnutí nikterak neplyne. Rovněž posouzení nastalé situace a její podřazení pod příslušnou právní úpravu spotřební daně náleží do kompetence obecných soudů, nikoli soudu Ústavního.

10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je návrhem zjevně neopodstatněným podle , a proto ji odmítl. Současně z týchž důvodů a podle ustanovení odmítl akcesorický návrh stěžovatelů na zrušení zákonných ustanovení citovaných v záhlaví.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu