Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1813/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti SLUNCE DOMOVA s.r.o. se sídlem Šestajovice, Komenského 28, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2020 č. j. -205, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení částky 2 019 00 Kč s příslušenstvím.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. 2. 2020 č. j. -189 zrušil na návrh žalované předběžné opatření nařízené výroky I. a III. jeho usnesení ze dne 22. 10. 2015 č. j. -45 a zamítl návrh na zrušení předběžného opatření, nařízeného výrokem II. tohoto usnesení. Stěžovatelka se shora uvedené částky domáhala na žalované z titulu dluhu z půjčky. Výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 20. 2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015 č. j. -64 bylo k návrhu stěžovatelky nařízeno předběžné opatření, kterým soud žalované zakázal zcizovat, nakládat a zatěžovat právy třetích osob nemovitosti specifikované v usnesení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozsah nařízeného předběžného opatření je zjevně nepřiměřený výši pohledávky stěžovatelky, která aktuálně činila 2 780 884,86 Kč s tím, že žalovaná osvědčila hodnotu předběžným opatřením postižených nemovitostí minimálně ve výši 8 500 000 Kč. Ve zbytku návrh žalované na zrušení předběžného opatření (ve vztahu k dalším nemovitostem) zamítl s odůvodněním, že důvody nařízení předběžného opatření nadále trvají a hodnota těchto nemovitostí je dostačující k zachování jeho účelu. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná prokázala nepřiměřenost omezení její dispozice s majetkem ve vztahu k předmětu žaloby. Konstatoval, že hodnota předmětných nemovitostí významně přesahuje hodnotu stěžovatelkou uplatněné pohledávky i s přihlédnutím k narůstání příslušenství.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze rozhodl nesprávně, bez řádného odůvodnění, pouze s odkazem na usnesení soudu prvního stupně a nezhodnotil její tvrzení a důkazy vznesené v odvolání. Nesouhlasí především se závěrem soudů, že k uspokojení žalované částky postačí zajištění předmětné části nemovitosti.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry obou civilních soudů, které odpovídají jejich dosavadní rozhodovací praxi; nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.

Ústavní soud konstatuje, že přísluší soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují zrušení předběžného opatření. Ústavní soud v tomto směru opakovaně deklaruje, že takové rozhodnutí civilního soudu nevykazuje protiústavní charakter, a to navíc za situace, kdy probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn rozhodnout o předběžném opatření. Nezávislý soud je obecně nadán oprávněním i povinností odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit.

Ústavní soud navíc ve své ustálené judikatuře (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

,

, usnesení

sp. zn.

,

) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí civilních soudů. Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných otázkách, neboť jde o rozhodnutí prozatímní povahy. Ve své judikatuře vyjádřil, že některá taková rozhodnutí lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. např. nález

sp. zn.

). Žádný exces v tomto směru Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.

S námitkami stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění Městského soudu v Praze se nelze ztotožnit. Městský soud pouze "neodkázal" na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale objasnil jeho závěry ve vztahu k důvodům, které jej vedly k potvrzení rozhodnutí. Dané odůvodnění Ústavní soud považuje za dostatečné a srozumitelné, mající podklad ve skutečnostech zjišťovaných soudem prvního stupně. Z odůvodnění městského soudu je zřejmé, že zvažoval všechny aspekty dané věci a v zájmu přiměřenosti rozhodoval tak, aby nedošlo k nepřípustnému omezení dispozičního práva vlastníka a současně byla zajištěna stěžovatelkou uplatněná pohledávka.

Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu