Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1631/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní korporace Bytové družstvo X, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2020 č. j. -1214 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. září 2019 č. j. -1182, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a 1. Veroniky Semelkové, 2. Tomáše Semelky a 3. Hany Semelkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2019 č. j. -1182 potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 9. 2018 č. j. -1142, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele (žalobce) vůči vedlejším účastníkům řízení (žalovaným) o zaplacení částky ve výši 104 839 Kč s kapitalizovaným poplatkem z prodlení ve výši 41 886 Kč a tam specifikovaným poplatkem z prodlení, jakož i výrok III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu. Výrokem II. zrušil výrok II. rozsudku okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. -1214 odmítl předsedkyní senátu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jelikož stěžovatel nevznesl žádnou otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že o jeho námitce podjatosti vůči všem soudcům okresního soudu rozhodovali soudci, kteří byli sami vyloučeni, že nebyl správně poučen podle , a rozporoval-li provedení důkazu znaleckým posudkem, nevymezil tím žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo. Ve skutečnosti vytýkal krajskému soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a uplatnil tak jen jiný dovolací důvod, než který je uveden v K vadám řízení přitom může Nejvyšší soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné ( až ).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s konstantní judikaturou a jsou tak výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů. V prvé řadě uvádí, že v řízení nebyla zákonným způsobem vyřešena jeho námitka podjatosti vůči všem soudcům okresního soudu, neboť o této námitce rozhodovali soudci krajského soudu, kteří byli sami vyloučeni z projednávání věci. Rovněž poukazuje na to, že okresní soud nesplnil svoji poučovací povinnost ve smyslu zákona a krajský soud tuto vadu nenapravil. Dále se stěžovatel věnuje problematice zpracování znaleckých posudků. Podle jeho názoru nebyly splněny zákonné předpoklady k přibrání znalce při zpracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze dovodit, jakými úvahami se Nejvyšší soud řídil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná ( odst. téhož 1 zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutím krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje jeho přípustnost a tuto obligatorní náležitost nebylo možno zjistit ani z jeho obsahu. Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci (kromě námitky, že je nepřezkoumatelné), natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu neuplatňuje, když se věnuje převážně rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s procesními předpisy. Neuvedl-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. jeho námitky se týkaly toliko procesních vad (absence poučovací povinnosti, údajné nezákonné vyřešení námitky podjatosti soudců), které však samy o sobě nemohly založit přípustnost dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro existenci vad.

8. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle , plynou přímo ze zákona ( ). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905). Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle .

9. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudku krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepodal-li stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ; viz i citované stanovisko pléna sp. zn. ), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu