Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1908/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Blanky Majerčákové Sotonové a Ing. Michala Majerčáka, zastoupených Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. -697, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Tomáše Vacury a Antonína Vacury, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen "Ústava) se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí tvrdíce, že došlo k porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen " ") a k zásahu do jejich vlastnického práva podle y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem vedlejších účastníků v katastrálním území T. je stanovena geometrickým plánem vypracovaným geodetem, který bude určen soudem. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. -567 rozhodl, že hranice mezi předmětnými pozemky je stanovena specifikovaným geometrickým plánem (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že při rozhodování postupoval podle , , a stanovil hranici mezi pozemky podle slušného uvážení.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastníci odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení, provedl znovu dokazování třemi znaleckými posudky, dospěl k závěru, že odvolání vedlejších účastníků je nutno považovat za důvodné, odvolání stěžovatelů důvodným neshledal, a proto rozsudkem ze dne 4. 12. 2019 č. j. -658 změnil rozsudek okresního soudu a návrh stěžovatelů zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (II. a III. výrok). V odůvodnění nejprve poukázal na odlišnosti mezi žalobou na stanovení neznatelné nebo pochybné hranice podle poslední pokojné držby nebo slušného uvážení ( ) a žalobou na určení vlastnického práva, je-li hranice pozemků mezi účastníky subjektivně sporná. Odkázal na konkrétní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, případně dalším dokazováním zjistit), neumožňuje její určení (stanovení) podle , a je třeba žádat určení vlastnictví ke sporné části pozemku. Protože podle krajského soudu bylo možné hranici mezi předmětnými pozemky určit objektivně za pomoci znalce, tedy zjistit, kudy vede (čemuž nasvědčuje i rozhodnutí o neprovedení opravy chyby v katastru nemovitostí, které se domáhala stěžovatelka), není žaloba podle na stanovení nové hranice podle poslední pokojné držby, respektive podle slušného uvážení, namístě.

4. Rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu napadli stěžovatelé dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Výrokem I. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu, II. výrokem odmítl dovolání proti rozsudku krajského soudu a III. výrokem uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení. V odůvodnění I. výroku Nejvyšší soud poučil stěžovatele, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, tudíž pro nedostatek funkční příslušnosti, jako neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, dovolací řízení proti rozsudku okresního soudu zastavil. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud shledal nepřípustným, což odůvodnil analýzou předpokladů pro použití konkrétní žaloby s odkazy na svoji prejudikaturu a komentářový literární pramen. Ve věci stěžovatelů akcentoval, že krajský soud vzal za prokázané, že hranice mezi předmětnými pozemky je objektivně zjistitelná (přičemž to, zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou, a skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je Nejvyšší soud vázán) a v takovém případě nelze postupovat podle a hranici stanovit na základě konstitutivního rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že když krajský soud žalobu z tohoto důvodu zamítl, je jeho rozhodnutí správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud dále reagoval na námitku stěžovatelů, že podání žaloby jim bylo uloženo správním orgánem (stavebním úřadem) a připomenul, že stavební úřad stěžovatele neodkázal na podání žaloby na určení vlastnické hranice podle , nýbrž pouze obecně k podání žaloby v otázce jejího průběhu. Bylo tedy pouze na stěžovatelích, aby přiléhavou žalobu zvolili. Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že je-li mezi účastníky stavebního řízení sporné, kudy vede hranice mezi parcelami, přičemž účastníci nezpochybňují, že jsou vlastníky parcel evidovaných v katastru nemovitostí, nevymyká se řešení této otázky pravomoci stavebního úřadu a lze ji vyjasnit pomocí znaleckého posudku. Podle nelze určit hranici v případě, kdy jsou sousední pozemky účastníků evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel; v takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, neprokáže-li opak ten, kdo to popírá ( ). Neobstojí proto konstatování okresního soudu, že určil hranici mezi předmětnými pozemky podle , neboť ve skutečnosti podle tohoto ustanovení nepostupoval. Zjevně vyšel z toho, že rozhoduje na základě důkazu provedeného znaleckým posudkem, tedy podle skutečného právního stavu, a rozhodnutí neopřel o poslední pokojnou držbu ani o slušné uvážení. V úplném závěru odůvodnění Nejvyšší soud ještě dodal, že přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž stěžovatelé krajskému soudu vytýkali nedostatek poučení podle , , ve znění pozdějších předpisů, neboť neformulovali žádnou právní otázku, na které by bylo rozhodnutí krajského soudu založeno, ani řádně nevymezili, v čem spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé - po rekapitulaci výroků rozhodnutí obecných soudů - popisují vývoj sporu s vedlejšími účastníky, kteří stavební činností údajně neoprávněně zasáhli do jejich vlastnického práva, konkrétně provedením stavby hospodářského stavení bez stavebního povolení. V řízení o odstranění této stavby bylo zjištěno, že nelze určit hranici mezi předmětnými pozemky, proto byli stavebním úřadem vyzváni k podání žaloby o průběhu vlastnické hranice, také Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni jim doporučil obrátit se na soud. Za této situace žalobu podali a její zamítnutí považují za porušení jejich práva podle y; účastník řízení má právo na to, aby měl právní jistotu v soudní rozhodnutí, aby nebyl vystaven opakujícím se soudním sporům a rovněž, aby měl právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí, tj. aby byl po celou dobu řízení poučován o svých právech a měl jistotu ve "spravedlivost" rozhodnutí.

6. K věci konkrétně uvádějí, že mezi stavbami na hranici předmětných pozemků byla účastníky řízení i jejich právními předchůdci společně užívána ulička a celý problém vznikl tím, že nová stavba vedlejších účastníků zabrala celou šíři uličky a přestala respektovat vlastnickou hranici. Upozorňují, že jejich žaloba nebyla striktně vymezena podle , a proto jim měl okresní soud sdělit svůj předběžný právní názor, že podanou žalobu vymezuje podle tohoto ustanovení z důvodu neurčitosti hranice a že tedy bude rozhodováno podle slušného uvážení. Jelikož nebyli poučeni, došlo k porušení y, a proto měl krajský soud rozsudek okresního soudu zrušit se závazným pokynem o vyslovení předběžného názoru na aplikaci .

7. Dále stěžovatelé polemizují se závěrem krajského soudu o možnosti podat žalobu podle a připomínají, že stavební úřad a katastrální úřad nebyly schopny hranici určit.

8. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že odmítnutí dovolání odůvodnil závěrem o skutkové povaze otázky určení hranice mezi pozemky, ačkoliv jde o právní posouzení, neboť měl právně zhodnotit váhu důkazu zpracovanými znaleckými posudky. Protože jejich dovolání neprojednal náležitým způsobem, opět došlo k porušení y. Přitom ze všech rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá základní zásada - aplikace je dána tehdy, nelze-li skutečný průběh hranice zjistit a žádá se proto o její vymezení či stanovení. Podle nich bylo provedeným dokazováním zjištěno, že skutečný průběh hranice nelze objektivně zjistit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario), resp. již žádné další opravné prostředky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu neměli k dispozici.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

11. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jejich základních práv (bod 1.) nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základem sporu mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky je určení vlastnického práva ke konkrétní části zemského povrchu [srov. vymezení pozemku v , o katastru nemovitostí], kterou sami stěžovatelé označili jako "uličku" (bod 6.), tj. k ploše mezi stavbami na hranici obou pozemků. Vymezení takové plochy je poměrně jednoduchou planimetrickou úlohou, nutně ovšem předpokládá geometrické a polohové určení pozemku, přitom geometrickým určením pozemku se rozumí určení jeho tvaru a rozměru, polohovým určením pozemku se rozumí určení jeho polohy vůči ostatním pozemkům, vše závislé na určení hranice pozemku, kterou je čára - spojnice lomových hraničních bodů. Z vyhl. č. , o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) vyplývá, že geometrické a polohové určení hranic pozemků je dáno buď číselným vyjádřením jejich lomových bodů (jako prvků polohopisu katastrální mapy) a jejich spojnicemi (tj. zejména údaji o správné posloupnosti jejich vzájemného spojování), nebo zobrazením jejich hranic v katastrální mapě. Tato pravidla se pak odrazí i ve sporech závislých na určení hranice mezi pozemky, které lze rozdělit do dvou základních skupin. Do první skupiny patří spory založené na subjektivním přesvědčení vlastníků, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, ovšem soud má objektivně možnost, zpravidla za pomoci znalce, průběh hranice zjistit. Do druhé skupiny lze zařadit spory, kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a sporné strany se pak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení nové hranice mezi pozemky. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zcela korektně setrval na dosavadních judikaturních závěrech a stěžovatelům přesvědčivě objasnil (str. 3 odůvodnění) důvody, pro které nelze v jejich případě aplikovat (s odkazem na zjištění krajského soudu, že hranici mezi předmětnými pozemky lze za pomoci znalce určit, tedy zjistit, kudy vede).

12. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti vadný postup okresního soudu, který je nepoučil podle , jde o námitku nepřípustnou, protože stěžovatelé řádně nevyužili možnost zdůvodnit přípustnost dovolání (srov. bod 4. i. f.). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů ohledně této námitky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.

13. Opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá ani námitka stěžovatelů zaměřená na povahu určení hranice mezi pozemky (bod 8.). Je totiž notorietou, že to, zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoliv otázkou právní. Okolnost, zda existuje (neexistuje) určitý společenský a přírodní jev, je opravdu otázkou skutkovou, byť je takový jev způsobilý vyvolat právní následky, protože s ním právní řád určité následky spojuje, tedy z něj objektivní právo činí právní skutečnost.

14. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušena základní práva zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu