Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1326/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Holoubkové, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2020 č. j. -365, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se u Okresního soudu Praha-západ domáhala proti společnosti Ataxonet plus, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice",) zaplacení částky 1 196 907 Kč s příslušenstvím z titulu vad ze smlouvy o dílo (výstavba rekreační chaty) a smluvní pokuty. Po vypracování znaleckého posudku vzala stěžovatelka žalobu co do částky 599 905 Kč s příslušenstvím zpět, nalézací soud v této části žalobního nároku řízení zastavil (výrok IV. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 11. 2019 č. j. -343). Žalobní návrh nalézací soud shledal důvodným co do částky 300 015 Kč s příslušenstvím, rovnající se výši slevy z díla z důvodu vad a nedodělků (výrok I.). Ohledně částky 296 987 Kč s příslušenstvím nalézací soud žalobu zamítl (výrok II.). Ve vztahu ke smluvní pokutě nalézací soud žalobu rovněž zamítl (výrok III.). Výrokem V. nalézací soud stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka byla se svým nárokem pouze částečně úspěšná a výše plnění závisela na znaleckém posudku. Výrokem VI. nalézací soud stěžovatelce uložil nahradit státu znalečné ve výši 6 997,75 Kč a výrokem VII. uložil vedlejší účastnici nahradit státu znalečné ve výši 13 995,50 Kč. S ohledem na to, že žádný z účastníků řízení neměl ve věci plný úspěch, uložil nalézací soud oběma stranám uhradit polovinu znalečného; stěžovatelce náhradu nákladů řízení státu dále snížil na polovinu, neboť byla z jedné poloviny osvobozena od soudních poplatků.

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že co do odvolání proti výroku I. rozsudku nalézacího soudu se odvolací řízení zastavuje (výrok I.); ve výroku V. se rozsudek nalézacího soudu mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 189 933 Kč, ve výroku VI. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 12 512 Kč a ve výroku VII. tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 2 967 Kč (výrok II.); a žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Změnu výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelka svým zpětvzetím zavinila, že řízení muselo být co do částky 599 905 Kč zastaveno, přičemž se tak nestalo v důsledku chování vedlejší účastnice. Co do částky 296 987 Kč a částky 1 624 841 Kč (smluvní pokuta) byla stěžovatelka neúspěšná, a musí proto vedlejší účastnici nahradit náklady řízení. V souhrnu byla stěžovatelka úspěšná pouze co do 10,6 % žalobního nároku. Podmínky pro moderaci výše náhrady nákladů řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů, nalézací soud neshledal. Náhradu znalečného odvolací soud rovněž určil podle procentuálního úspěchu ve věci.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku týkajícího se náhrady nákladů nalézacího řízení. Namítá, že napadené rozhodnutí nerespektuje "korektiv spravedlivého rozhodnutí", neboť stěžovatelce na nákladech řízení ukládá zaplatit vedlejší účastnici v zásadě totožnou částku, jakou má stěžovatelka obdržet s ohledem na rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud při stanovení náhrady nákladů řízení nezohlednil, že výše nároku byla stanovena podle znaleckého posudku a stěžovatelka nebyla v soudním řízení zastoupena, nemohla proto kvalifikovaně posoudit výši nároku. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k stěžovatelčině tíživé finanční situaci, pro kterou byla osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatelka dále brojí proti nevyužití možnosti moderace ze strany odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí stěžovatelka považuje za formalistické.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2006, nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

10. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení řádně odůvodnil, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné. Každé soudní řízení sebou nese vysoké (nejen finanční) náklady jak pro strany sporu, tak i soudní soustavu. Každý by měl proto dopředu pečlivě zvážit, zda soudní při zahájí. V tomto smyslu plní náhrada nákladů řízení i funkci preventivní. Považuje-li stěžovatelka výši tarifní hodnoty za nepřiměřenou, je třeba připomenout, že výše tarifní hodnoty se odvíjí od žalované částky, která v posuzovaném případě činila 1 196 907 Kč. Osvobození od soudních poplatků je beneficiem státu a působí výlučně vůči nákladům státu. Při stanovení náhrady nákladů řízení druhé, ve sporu úspěšné, strany nemá osvobození od soudních poplatků žádnou relevanci. Aplikace moderační pravomoci zakotvené v je institutem výjimečným a závisí na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci.

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným výrokem napadeného rozhodnutí porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu