Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1763/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2020, č. j. -1698, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 10. 2019, č. j. -1682, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen " ") a Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"), jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na osobní svobodu podle y.

2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. -1490, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), přečinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle tr. zákoníku, a dvou trestných činů pojistného podvodu podle tr. zák. Za shora uvedené trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let a současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody.

3. Následně stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení, přičemž jeho návrh směřoval proti odsouzení toliko za úvěrový podvod vč. výroku o náhradě škody. V tomto návrhu se domáhal potvrzení, že jeho obhajoba byla v původním řízení věrohodná. V nyní projednávané ústavní stížnosti argumentuje, že se od dob jeho pravomocného odsouzení úroveň dokazování v trestních věcech navýšila a nazíráno nynější optikou by důkazní situace z původního řízení nepostačovala k jeho odsouzení. Domnívá se totiž, že v původním řízení nedošlo k náležitému zjištění skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel ničeho nenamítá proti popisu skutkového děje; obecné soudy prý však v původním řízení nevzaly v potaz, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nebyl prokázán jeho úmysl. V této souvislosti namítá, že nikdy nechtěl poškozené uvést v omyl a vše co činil, činil v dobré víře, že se jedná o lukrativní a objemný velkoobchod, avšak doplatil na svoji vlastní důvěřivost a neopatrnost. O nedostatku volní složky na straně stěžovatele rovněž svědčí skutečnost, že stěžovatel z trestné činnosti neprofitoval a neměl z ní jakýkoliv zisk, což je v logickém rozporu s kvalifikací trestného činu jako úvěrového podvodu. Orgány činné v trestním řízení se ovšem těmito okolnostmi případu vůbec nezabývaly a šetřily pouze verzi v neprospěch stěžovatele. V obnoveném řízení by navíc mohli být vyslechnuti noví svědci, kteří by s ohledem na promlčení jejich vlastní trestní odpovědnosti již mohli k věci vypovídat, aniž by porušili zásadu zákazu sebeobviňování. Nové skutečnosti a důkazy tedy potvrzují absenci úmyslu na straně stěžovatele způsobit poškozeným majetkovou škodu a naopak prokazují, že stěžovatel byl do trestné činnosti vmanipulován jinými osobami, které jen zneužily jeho důvěřivosti a neopatrnosti.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010,

sp. zn.

(N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009,

sp. zn.

(N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010,

sp. zn.

a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodného předpokladu pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy

sp. zn.

ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343),

sp. zn.

ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. ; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Stěžovatel za nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil aktivní jednání třetích osob ve skutkovém ději, přičemž toto jednání dle názoru stěžovatele dosáhlo trestněprávní intenzity, a současně byl prokázán majetkový prospěch těchto třetích osob, kdy tyto nové skutečnosti stěžovatele údajně vyviňují.

7. S touto námitkou se však řádně vypořádal již okresní soud, který shrnul, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy neuvedl žádné skutečně nové skutečnosti, které by soudu nebyly známy v původním dokazování. Třetí osoby, na jejichž jednání a majetkový prospěch ve svém návrhu stěžovatel poukazuje, totiž byly v původním řízení vyslechnuty a není důvodu jejich výslech nyní opakovat s odůvodněním, že by nyní, když je jejich trestní odpovědnost promlčená, snad vypovídaly cokoliv jiného (srov. odst. 11 napadeného usnesení okresního soudu a odst. 10 napadeného usnesení krajského soudu).

8. V souhrnu lze proto argumentaci stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení i v nyní projednávané ústavní stížnosti označit za pouhé pokračování jeho původní obhajoby a polemiky s pro něj nepříznivým výsledkem trestního řízení. Takovéto námitky však nedosahují ústavněprávní relevance, jelikož aspirují pouze na přehodnocení závěrů učiněných obecnými soudy v předchozím řízení, což však není úloha Ústavního soudu.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu