Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1648/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele H. G. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -4562 ze dne 26. února 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -4316 ze dne 23. srpna 2019, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -4211 ze dne 23. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel společně s dalšími osobami uznán vinným ze zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , 3 písm. c) , a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou a vyhoštění na sedm let. Odvolání obžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá, že nalézací soud a odvolací soud založily své závěry výhradně na výpovědi spoluobviněného, aniž by provedly další důkazy, které by jeho vinu vyvrátily; uvedený postup porušuje jeho základní právo na osobní svobodu zakotvené v d (dále jen " "), jak je vykládá nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. října 2008 (N 156/50 SbNU 389). Dále stěžovatel namítá porušení presumpce neviny zakotvené v y [viz nález

sp. zn.

ze dne 14. března 2005 (N 55/36 SbNU 581)] a rovněž na nález

sp. zn.

ze dne 17. června 2004 (N 81/33 SbNU 285), podle kterého nemůže být odůvodnění rozhodnutí opřeno o konstatování údajné notoriety. Nejvyšší soud neakceptoval důraz na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými závěry podle usnesení

sp. zn.

ze dne 3. února 2005 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele soudy neuvěřily, že se trestného činu nedopustil, jednal v právním omylu, pouze vypomáhal s údržbou technických zařízení při pěstování léčebného konopí ke zdravotnickým účelům, a proto Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

3. Z napadených rozhodnutí, především podrobně odůvodněného rozsudku nalézacího soudu, se podává obhajoba stěžovatele v tom smyslu, že byl zaměstnancem věřícím v legálnost podnikání zaměstnavatele, přestože pracovní smlouva byla uzavřena na jinou činnost, než kterou fakticky vykonával (tzv. zahradníka); podle stěžovatele v něm ani do jisté míry konspirativní výkon práce nevzbuzoval pochybnosti o nelegálnosti jeho činnosti. Nalézací soud této obhajobě neuvěřil a na základě všech okolností vyslovil závěr o vině. V opravných prostředcích stěžovatel vyjadřoval svoji nespokojenost a namítal, že jeho obhajoba byla oslyšena, odvolací soud i Nejvyšší soud se jí zabývaly v nedostatečném rozsahu, aniž by tvrzené pochybení zjistily; svůj nesouhlas s vyslovenými závěry opakuje stěžovatel i v ústavní stížnosti.

4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje závěry o vině a trestu ani procesní postup orgánů činných v trestním řízení, vyjma případů, kdy zasáhnou ústavně zaručená práva účastníka řízení; tedy jen v případě nejzávažnějších pochybení - jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé. O takový případ v posuzované věci nejde.

5. V řízení neexistoval jen jediný důkaz (vypovídali mimo jiné všichni tří obžalovaní), ale celý komplex okolností, které v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu obecné soudy vyhodnotily podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v souhrnu a zákonným způsobem tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci. Uvedený postup splňuje požadavky pro zbavení osobní svobody ( y), a není ani porušením presumpce neviny ( y); za relevantní nelze považovat ani odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu.

6. Stěžovatel vyjadřuje svoji pochybnost a nespokojenost, která je pochopitelná; je možné, že na počátku mohl věřit v legálnost svého konání, avšak několikaletý "výkon práce" jiné než sjednané, výhradně v době, kdy ostatní zaměstnanci již areál opustili a v oboru, který je až na speciální výjimky trestný po celé Evropě, jsou okolnosti, které nemohly stěžovatele v takové víře utvrzovat. Pokud obecné soudy z provedených důkazů vyvodily závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, nejde o projev jejich svévole či dokonce libovůle. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o jím tvrzeném zásahu do jeho základních práv, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu