Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1474/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24/37, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. -340 z dne 26. února 2020 a Městského soudu v Brně č. j. -329 ze dne 3. ledna 2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel dovykoná zbytek trestu odnětí svobody z celkové výměry 4 let a 10 měsíců, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud") sp. zn. ze dne 29. července 2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 30. července 2014, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením soudu prvního stupně sp. zn. ze dne 4. února 2015. Stěžovatelem podanou stížnost stížnostní soud zamítl.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), obsáhle namítá zásah do svých práv zakotvených v a 8 odst. 2 d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); je přesvědčen, že rozhodnutí je věcně nesprávné a postup zvolený při rozhodování je protiústavní. Stěžovatel byl, jak výše uvedeno, odsouzen a následně podmíněně propuštěn z výkonu trestu a byla mu stanovena čtyřletá zkušební doba. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. ze dne 27. února 2019 byl uznán vinným ze spáchání (I) zločinu zvýhodňování věřitele podle , 3 písm. a) a (II) přečinu poškozování věřitele podle , d) a odst. 3 písm. a) a b) , v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle , za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců do věznice s ostrahou; dále mu byl zakázán výkon činnosti a byla mu uložena povinnost nahradit ve stanoveném rozsahu škodu. K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem sp. zn. ze dne 6. listopadu 2019 zrušil výrok o vině (I), v tomto rozsahu stěžovatele zprostil obžaloby, a při nezměněném výroku (II) nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let do věznice s ostrahou, zakázal mu činnost a uložil povinnost nahradit škodu ve stanoveném rozsahu. Stěžovatel je, stručně řečeno, přesvědčen, že rozhodl-li soud prvního stupně v době, kdy sice již bylo ve druhém řízení pravomocně rozhodnuto, avšak nebylo vyhotoveno rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl soud prvního stupně podle stěžovatele vzít v úvahu všechny okolnosti případu. Podle stěžovatele přitom nalézací i odvolací soud zohlednily, že (další) trestnou činnost spáchal v době podmíněného propuštění z výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody, že od podmíněného propuštění uplynulo pět let a trestný čin byl spáchán již v roce 2000, přičemž soudu tenkrát trvalo šest let trestní řízení ukončit. Podle stěžovatele je dovykonání starého trestu v trvání jednoho roku a tří měsíců nadbytečné, nepřinese kýžený efekt, stěžovatele i s ohledem na kumulaci trestů nepřiměřeně zatíží a účelu trestu nebude dosaženo; stěžovateli není kladeno za vinu nic dalšího než jediný exces, kterého se dopustil v době podmíněného propuštění. Soud prvního stupně rozhodl, aniž by rozsudek odvolacího soudu provedl řádně jako důkaz, k němuž by se mohl stěžovatel vyjádřit, a aniž by provedl další navržené důkazy. S odkazem na citovanou judikaturu proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

3. Z přiložených dokumentů a informací nalézacího soudu se podává výše popsaný průběh rozhodování obecných soudů: rozhodnutí odvolacího soudu bylo písemně vyhotoveno nejpozději při vrácení spisu nalézacímu soudu dne 17. prosince 2019, stěžovateli bylo doručeno dne 29. ledna 2020 a jeho obhájci dne 9. února 2020. Pokračoval-li soud prvního stupně dne 3. ledna 2020 v odročeném veřejném zasedání a zjistil-li existenci pravomocného rozsudku odvolacího soudu (byť z části zprošťujícího), byla tato informace (pravomocný odsuzující výrok) dostačující pro posouzení ne-osvědčení stěžovatele; úkolem obecného soudu v takovém řízení není prověřovat (přezkoumávat) důvody odsuzujícího rozhodnutí, ale pouze posoudit, osvědčila-li se podmíněně propuštěná osoba. Podle platí, že "[j]estliže podmíněně propuštěný ... vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné propuštění ... v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná, a (a)stanovit nad odsouzeným dosud neuložený dohled, (b)přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v nebo , nebo (c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v směřující k tomu, aby vedl řádný život.". Uvedená právní úprava neposkytuje obecnému soudu mnoho možností, zejména, je-li, jako v projednávané věci, stěžovateli pravomocně uložen trest odnětí svobody právě na dvě léta.

4. Lze chápat nespokojenost stěžovatele s kumulací trestů. Stěžovatel se druhého trestného činu dopustil jen několik měsíců poté, co bylo rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění; zjevně tak hrozba "Damoklova meče" nepůsobila na stěžovatele dostatečně a podmíněně přerušený trest nevedl k nápravě, kterou s ní trestní právo spojuje.

5. Právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) i právo na přístup k soudu ( y) zajišťují každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů, které stanoví zákon ( y); neposkytoval soudu prvního stupně alternativu pro jeho rozhodnutí - jednání stěžovatele vylučovalo, aby soud mohl spáchanou trestnou činnost považovat za jeho osvědčení se.

6. Jakkoliv stěžovatel obsáhle argumentoval důvody, pro které by měla být napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnostního soudu zrušena, nezjistil Ústavní soud, že by stěžovatel byl ve svých zaručených právech zkrácen způsobem, jak v ústavní stížnosti tvrdil.

7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu