Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
112531.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2638/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti X, zastoupené Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, 110 00 Praha 1, proti postupu Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové spočívajícímu v nerespektování práva stěžovatelky zvolit si zmocněnce dle svého uvážení prostřednictvím osoby oprávněné za ni činit úkony v trestní věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, pod sp. zn. KRPE-74727/TČ-2017-170981, za účasti Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
I. Postupem Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, kterým nebylo stěžovatelce umožněno zvolit si zmocněnce prostřednictvím osoby, která byla jako jediná oprávněna za ni činit úkony v trestním řízení vedeném u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, pod sp. zn. KRPE-74727/TČ-2017-170981 a která je současně v téže trestní věci osobou spoluobviněnou, a to s odkazem na ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb. , o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, bylo porušeno právo stěžovatelky na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d. II. Policii České republiky, Okresnímu státnímu zastupitelství ve Svitavách a Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové se zakazuje pokračovat v porušování práva stěžovatelky na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d spočívajícím v nerespektování jejího práva zvolit si zmocněnce dle svého uvážení prostřednictvím osoby, která byla jako jediná oprávněna za ni činit úkony v trestním řízení vedeném u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, pod sp. zn. KRPE-74727/TČ-2017-170981 a která je zároveň v téže trestní věci osobou spoluobviněnou.
Odůvodnění
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhá ochrany před zásahem v záhlaví uvedených orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v tvrzeném nerespektování jejího práva zvolit si zmocněnce dle svého uvážení prostřednictvím osoby, která byla v rozhodné době jako jediná oprávněna za ni činit úkony v trestním řízení vedeném u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, pod sp. zn. KRPE-74727/TČ-2017-170981 a která je zároveň v téže trestní věci osobou spoluobviněnou, a to zejména pro porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh i vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce bylo dne 31. 5. 2019 zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku , dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu a částečně spáchaný ve formě spolupachatelství. V době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání měla stěžovatelka jedinou osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení, a to tehdejšího statutárního ředitele R. S. jakožto jediného člena statutárního orgánu stěžovatelky. Proti jeho osobě ovšem bylo týmž usnesením rovněž zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k této situaci se příslušný policejní orgán - Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, územní odbor Svitavy, oddělení hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") - rozhodl postupovat podle ustanovení § 34 odst. 4 věty druhé zákona č. 418/2011 Sb. , o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, (dále jen "TOPO "). Dne 6. 6. 2019 tak byl skrze státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství ve Svitavách podán Okresnímu soudu ve Svitavách návrh na ustanovení opatrovníka stěžovatelce, k čemuž následně došlo usnesením tohoto soudu č. j. 0 Nt 238/2019 -3 ze dne 14. 6. 2019. Téhož dne bylo do datové schránky takto ustanoveného opatrovníka zasláno usnesení o zahájení trestního stíhání.
3. Dne 11. 6. 2019 doručil nynější právní zástupce stěžovatelky v postavení zmocněnce policejnímu orgánu plnou moc k jejímu zastoupení v trestním řízení. Plná moc byla za stěžovatelku podepsána výše zmíněným statutárním ředitelem coby jediným členem statutárního orgánu. Policejní orgán tuto plnou moc nepřijal a obhájci zaslal sdělení č. j. KRPE-74727-313/TČ-2017-170981 ze dne 12. 6. 2019, v němž s odkazem na již citovaný § 34 odst. 4 TOPO uvedl, že jelikož (v té době) jediný člen statutárního orgánu R. S. byl v téže trestní věci také obviněn, nemůže nikomu udělit plnou moc k zastupování stěžovatelky. Policejní orgán k tomu podotkl, že obviněné stěžovatelce bude soudem ustanoven opatrovník, který bude vykonávat její práva v trestním řízení.
4. Stěžovatelka následně požádala Okresní státní zastupitelství ve Svitavách o přezkoumání postupu policejního orgánu. Státní zástupkyně tohoto státního zastupitelství ji vyrozuměla přípisem č. j. 1 ZT 150/2019-159 ze dne 20. 6. 2019 o tom, že postup policejního orgánu byl správný. Tento názor sdílelo i Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém přípisu č. j. 2 KZT 368/2019 -40 ze dne 2. 7. 2019, jímž stěžovatelku informovalo o závěrech výkonu dohledu.
5. Dne 24. 6. 2019 byl policejní orgán Okresním státním zastupitelstvím ve Svitavách upozorněn na to, že dne 17. 6. 2019 došlo ke změně statutárního orgánu stěžovatelky s tím, že novým jediným statutárním ředitelem se stal R. S. (jenž obviněn nebyl). Novou plnou moc stěžovatelky ze dne 17. 6. 2019, udělenou témuž obhájci, již policejní orgán akceptoval.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 131/18
ze dne 15. 8. 2018 (N 137/90 SbNU 247) a namítla, že byť se toto rozhodnutí týká situace, kdy jediná osoba oprávněná za právnickou osobu udělit plnou moc obhájci měla být v dané trestní věci slyšena jako svědek, lze tuto argumentaci dle jejího názoru vztáhnout i na případ, kdy je taková osoba v postavení obviněného v téže trestní věci. Dle mínění stěžovatelky nesledovalo omezení svobodné volby zmocněnce v jejím případě žádný legitimní cíl, a nemůže tak obstát v testu proporcionality. Došlo tím k porušení jejího práva na obhajobu. Stěžovatelka dále uvedla, že její zájmy nijak nekolidují se zájmy osoby oprávněné za ni činit úkony, která je v tomto řízení obviněným. Tuto skutečnost dle ní potvrzuje ostatně i její jednání, kdy po změně v osobě statutárního orgánu zvolila zmocněnce, kterého si zvolila původně. K tomu stěžovatelka dodala, že původní (jediný) člen statutárního orgánu je současně jediným akcionářem. Byť je tedy nakonec zastoupena advokátem, kterého si původně chtěla zvolit, došlo a dochází k zásahu do jejích práv; stále totiž nemá dle svých slov možnost svobodně zvolit či změnit zmocněnce, pokud by například byl opět do funkce statutárního ředitele ustanoven původní člen. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.
III.
7. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo dosavadní průběh trestního řízení a uvedlo, že vycházelo z četné, v té době platné judikatury. Příkladmo odkázalo na usnesení Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. III. ÚS 2597/16
ze dne 5. 12. 2017 či
sp. zn. IV. ÚS 2894/17
ze dne 7. 11. 2017. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 131/18
ze dne 15. 8. 2018 nepokládá krajské státní zastupitelství za přiléhavý, neboť v jím řešené věci byla fyzická osoba činící úkony za právnickou osobu toliko v postavení svědka, a nikoli obviněného, což dále rozvedlo. Krajské státní zastupitelství uzavřelo, že v rozhodné době postupovalo v souladu se zněním platné právní úpravy a potažmo i ustálenou praxí vyplývající z judikatury Ústavního soudu.
8. Okresní státní zastupitelství ve Svitavách ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podotklo, že vycházelo z příslušných ustanovení právních předpisů (zejména § 34 odst. 4 věty první TOPO ), jakož i z tehdy aktuální a konstantní judikatury Ústavního soudu (zejména z usnesení ve věcech
sp. zn. II. ÚS 2329/16
ze dne 4. 10. 2016,
ze dne 21. 2. 2017,
nebo
). Okresní státní zastupitelství má tedy za to, že jeho postup ani postup policejního orgánu nevedl v konečném důsledku k porušení ústavně zaručeného základního práva na obhajobu, neboť jednak byl proveden v souladu se zákonem a s aktuální judikaturou, jednak obviněná společnost si téhož advokáta zvolila zmocněncem s využitím jiných postupů.
9. Policejní orgán ve vyjádření k ústavní stížnosti provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v předmětné trestní věci a vyjádřil své přesvědčení, že výkonem jeho pravomoci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na obhajobu a že jeho rozhodnutí byla provedena v souladu se zákonem a tehdy platnou judikaturou.
10. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu ).
IV.
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i ostatních účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Podstatou nyní řešené věci je otázka ústavně konformního použití ustanovení § 34 odst. 4 TOPO , dle něhož mimo jiné platí, že činit úkony za obviněnou právnickou osobu v trestním řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže trestní věci. Na tomto místě se sluší uvést, že judikatura Ústavního soudu v otázce aplikace tohoto zákonného ustanovení prošla určitým vývojem a v jeho průběhu doznala podstatných změn.
13. Ústavní soud nejprve vycházel z toho, že v situaci, kdy právnická osoba v daný okamžik skutečně neměla osobu způsobilou činit za ni úkony v trestním řízení, připadal v úvahu pouze postup podle § 34 odst. 5 TOPO , a tedy ustanovení opatrovníka i bez předchozí výzvy podle § 34 odst. 4 téhož předpisu, přičemž takový postup nepokládal za svévolný či jinak vymykající se příslušnému procesněprávnímu rámci (srov. např. vzpomínané usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2894/17
ze dne 7. 11. 2017). Ústavní soud ovšem později v nálezu
sp. zn. II. ÚS 131/18
ze dne 15. 8. 2018, o který také stěžovatelka opřela svoji argumentaci v ústavní stížnosti, vyložil ustanovení § 34 odst. 4 TOPO tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu může této obviněné právnické osobě zvolit zmocněnce i v případě, že má sama v (témže) řízení procesní postavení svědka. Přijetím nálezu
sp. zn. I. ÚS 2436/18
ze dne 20. 11. 2018 (N 188/91 SbNU 323) došlo k dalšímu judikaturnímu posunu ve prospěch zachování možnosti volby zmocněnce v tom směru, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu může této obviněné právnické osobě zvolit zmocněnce i tehdy, jde-li o členy kolektivního statutárního orgánu, kteří mají v dané trestní věci postavení svědků, zatímco zbývající členové tohoto orgánu jsou trestně stíháni. V tomto nálezu Ústavní soud zároveň výslovně označil právní názor obsažený v řadě svých původních odmítavých rozhodnutí před přijetím nálezu
sp. zn. II. ÚS 131/18
za překonaný (srov. bod 13). Konečně přijetím nálezu
sp. zn. IV. ÚS 3139/19
ze dne 21. 1. 2020 (N 12/98 SbNU 92) došlo k rozšíření možnosti volby zmocněnce obviněnou právnickou osobou i na ty případy, kdy jediná osoba oprávněná činit za obviněnou právnickou osobu úkony v trestním řízení má v téže trestní věci postavení obviněného.
14. Ústavní soud v tomto přelomovém rozhodnutí (zcela) nevyloučil nutnost postupu striktně v intencích ustanovení § 34 odst. 4 TOPO (ostatně v opačném případě by bylo nutno přikročit ke zrušení části tohoto zákonného ustanovení), avšak zdůraznil, že takový postup nemusí být vždy a za každých okolností již z povahy věci proporcionální. Bezpochyby je v zájmu zachování práv obviněné právnické osoby, aby za ni obviněný člen statutárního orgánu nečinil všechny úkony v trestním řízení, neboť i když se bude na počátku jevit, že má zcela shodné zájmy jako právnická osoba, nikdy nelze vyloučit riziko kolize jeho zájmů se zájmy právnické osoby, byť třeba i v budoucnu. Právě tomu se snaží předejít § 34 odst. 4 TOPO , přičemž v tomto ohledu sleduje legitimní cíl. Ústavní soud zde však vyslovil, že i v takových případech je nutné z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na obhajobu umožnit takové formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce dle § 34 odst. 2 TOPO , což má předcházet ustanovení opatrovníka dle § 34 odst. 5 TOPO . V té spojitosti Ústavní soud připomněl, že i vůči takovému obviněnému členu statutárního orgánu právnické osoby stále platí presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listin y, a tedy nelze bez dalšího jen pro jeho status obviněného předpokládat, že jsou i v této konkrétní otázce volby zmocněnce důvodné obavy z kolize zájmů. Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že považovat takového obviněného bez dalšího za vyloučeného i z tohoto úkonu může být proporcionálním zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tam, kde je zřejmé, že již takový úkon činí se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či své právo na obhajobu zvýhodnit na její úkor. Z logiky věci přitom plyne, že v této volbě je obviněný limitován tím, že nesmí jako zmocněnce dle § 34 odst. 2 TOPO zvolit osobu, která je uvedena ve výčtu § 34 odst. 4 TOPO . Zvolí-li ale jinou osobu, mohou orgány činné v trestním řízení tuto volbu považovat za neúčinnou pouze tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva (např. volba zmocněnce, který nemá k právnické osobě vůbec žádný vztah, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný, atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka dle § 34 odst. 5 zákona o TOPO . V podrobnostech budiž co do bližšího odůvodnění těchto závěrů na tento nález Ústavního soudu plně odkázáno.
15. Z právě uvedeného je zřejmé, že právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3139/19
ze dne 21. 1. 2020 plně dopadají i na stěžovatelčin případ. Je patrné, že stěžovatelka měla v době zásahu policejního orgánu toliko jedinou osobu způsobilou za ni činit v trestním řízení úkony, a to statutárního ředitele R. S., který byl zároveň v postavení obviněného v téže trestní věci. Z okolností případu přitom neplynou takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že udělení plné moci advokátovi a nynějšímu právnímu zástupci stěžovatelky jako tehdejšímu zmocněnci pro trestní řízení představovalo zneužití práva. Jednak takový závěr nebyl ze strany orgánů činných v předmětném trestním řízení v prvé řadě učiněn, jednak by musel být řádně a přiléhavě zdůvodněn. Vpředu uvedeným orgánům činným v trestním řízení nelze napadený postup, nyní shledaný ústavně nekonformním, vytýkat potud, že v době jeho uskutečnění nebyl ještě vydán nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3139/19
ze dne 21. 1. 2020, takže vskutku byl veden v intencích tehdy platné a dostupné rozhodovací praxe soudů. Ústavní soud je však sám vázán svým nálezem, resp. jeho nosnými důvody, a proto závěry v něm vyslovené musel promítnout i do nyní souzené věci.
16. Ústavní soud současně nepřehlédl, že předmětný zásah orgánů činných v trestním řízení v mezidobí poněkud odezněl v důsledku změny v osobě statutárního orgánu, takže ve výsledku dosáhl volby téhož zmocněnce. Nicméně je patrné, že se tak stalo právě v reakci na postoj jmenovaných orgánů a s cílem dosíci volby kýženého zmocněnce, tedy fakticky vynuceně, resp. nedobrovolně. Lze tedy konstatovat, že navzdory tomu následky tohoto zásahu v určité podobě přetrvávají dosud, a právě i pro tento důvod Ústavní soud přikročil k vyslovení zákazu pokračovat v porušování základního práva stěžovatelky.
17. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, pročež dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení základního práva stěžovatelky na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listin y a podle § 82 odst. 3 písm. b) téhož zákona zakázal dotčeným orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování tohoto základního práva. Uvedené orgány veřejné moci jsou přitom v dalším postupu vázány právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republik y ve spojení s § 314h odst. 1 trestního řádu).