Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1214/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jitky Vašíčkové a 2) Petra Vašíčka, společně zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 8. 2018 č. j. -64, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2019 č. j. -96 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. -144, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na náhradu škody podle y. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé spojili své podání s návrhem na přiznání nákladů právního zastoupení.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhali zaplacení částky celkem 522 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného pod sp. zn. .

3. Okresní soud žalobu stěžovatelů zamítl. Po shrnutí skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo postupem soudů ani soudního exekutora ke způsobení škody stěžovatelům a stát není odpovědný za tvrzenou nemajetkovou újmu. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že exekuce byla nařízena k vymožení pohledávky 349 160 Kč s příslušenstvím, tedy pro nikoliv zanedbatelnou částku, přičemž stěžovatelé z dluhu ničeho neuhradili. Sami stěžovatelé přitom od počátku do exekučního řízení sami zasahovali četnými návrhy - brojili proti údajné podjatosti soudního exekutora a první stěžovatelka se domáhala vyloučení srážek z příjmů z exekuce. Toto jejich jednání přispívalo k postupnému prodlužování délky exekučního řízení, které podle nich trvalo nepřiměřeně dlouho. Jestliže bylo exekuční řízení následně zastaveno pro nemajetnost na návrh druhého stěžovatele, nelze podle soudu odhlédnout od toho, že tak mohl učinit kdykoliv (již dříve) v průběhu řízení.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Konstatoval, že exekuční řízení se prodlužovalo v důsledku chování samotných stěžovatelů, a i když bylo zcela jistě jejich procesním právem bránit se vymožení dlužné částky příslušnými návrhy, nelze klást státu za vinu délku exekučního řízení způsobenou primárně jednáním stěžovatelů. V exekučním řízení podle krajského soudu postupovaly všechny příslušné orgány plynule, rozhodnutí vydávaly v přiměřených lhůtách a jejich postup nelze shledat jako nesprávný.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. V poměrně rozsáhlém odůvodnění napadeného usnesení se postupně zabýval všemi námitkami stěžovatelů, přičemž své závěry neopomenul podpořit též judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném rozsudku jednoznačně vysvětlil, z jakých důvodů shledal délku posuzovaného řízení za přiměřenou a neopomenul dodat, že obecné soudy nejsou povinny vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka a není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže své závěry nebudují na podrobné oponentuře jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že je podpora správnosti jejich závěrů sama o sobě dostatečná.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů, přičemž polemizují zejména s tím, jak se s jejich námitkami vypořádal Nejvyšší soud. V rámci textu ústavní stížnosti postupně podrobně rozebírají jednotlivé body odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž podstata jejich argumentace spočívá v nesouhlasu s posouzením přiměřenosti délky exekučního řízení a postupu soudního exekutora. Podle jejich tvrzení navíc právní posouzení věci obecnými soudy nemá oporu v dokazování a namítají svévoli obecných soudů (mj. například při označení stěžovatelů jako oprávněných), které neuvedly důvody svých právních závěrů.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v nyní posuzované věci na ústavní rovině neshledal zásah do práv stěžovatelů. Okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích provedly podrobné shrnutí skutkového stavu věci, ze kterého při právním posouzení jednoznačně vycházely. Rovněž z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou zřejmé důvody, pro které soudy nevyhověly návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady tvrzené újmy. Neopomenuly zohlednit samotnou délku řízení a chování stěžovatelů v průběhu řízení. Nejvyšší soud se poté postupně vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelů, jakkoliv tak neučinil striktně samostatně ke každému bodu jejich argumentace. V odůvodnění citovaná judikatura je též na danou věc aplikovatelná, přičemž nelze shledat tvrzené pochybení či svévoli Nejvyššího soudu při citaci usnesení ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. , v němž měl údajně ze stěžovatelů - povinných - učinit osoby oprávněné. V tomto ohledu Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu shledal, že účelem citace závěrů usnesení Nejvyššího soudu bylo poukázat na chování věřitele v posuzované věci, který trval na pokračování v exekuci, což bylo prokázáno v řízení před okresním soudem.

10. Ústavní soud nemá výhrady ani proti argumentům obecných soudů, podle kterých je zapotřebí v daném případě přihlížet ke specifikům exekučního řízení, jehož délka je ovlivněna nejen kritérii uvedenými v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinných a jejich chování (postup či spolupráce). Nejvyšší soud v tomto směru připomněl svou ustálenou judikaturu vycházející ze stanoviska ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého pro zajištění spravedlivé ochrany práv účastníka není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být paušálně považována za přiměřenou. Soudy, které o přiměřenosti řízení rozhodují, jsou tak při rozhodování zatíženy nutností přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Poukázat lze též na část závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2019, konkrétně bod 8., byť námitky stěžovatelky v této věci směřovaly proti údajné tzv. překvapivosti rozhodnutí obecného soudu.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

12. Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení , v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu