Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1429/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER UNION s. r. o., se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2018 č. j. -18, , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019 č. j. -34 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. -61, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhá prostřednictvím žaloby pro zmatečnost ze dne 24. 11. 2017 zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016 č. j. , -36 a postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. -47, odmítl.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění se zabýval námitkami stěžovatelky, která tvrdila, že nesprávným postupem soudu jí byla jakožto věřiteli odňata možnost jednat před soudem. Dospěl přitom k závěru, že postup insolvenčního soudu byl správný. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozsudek krajského soudu, ačkoliv z jiných důvodů, než soud nižší instance. Vrchní soud totiž konstatoval, že žaloba pro zmatečnost byla krajskému soudu doručena po marném uplynutí lhůty k jejímu podání; usnesení napadené žalobou pro zmatečnost bylo stěžovatelce doručeno 4. 10. 2016, poslední den lhůty tudíž připadl na 4. 1. 2017. Ve věci soud aplikoval ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), které vylučuje použití . Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost tudíž běžela i v době, kdy probíhalo před Nejvyšším soudem řízení o jím podaném dovolání (viz výše). Současně soud zdůraznil, že ustanovení je odchylkou od pravidla obsaženého v , neboť v insolvenčním řízení je určující požadavek, aby účastník řízení uplatnil všechny námitky bezodkladně a nevyčkával s podáním žaloby pro zmatečnost na dobu po skončení řízení o dovolání.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky shora označeným usnesením zamítl. Konstatoval, že v poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda v případě žaloby pro zmatečnost podané proti pravomocnému rozhodnutí v insolvenčním řízení (zde odvolacího soudu potvrzujícího usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty), proti kterému podal stejný účastník i dovolání, se při posuzování její včasnosti aplikuje úprava nebo . Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. (R 32/2017), v němž vysvětlil povahu a účel žaloby pro zmatečnost ve vztahu k insolvenčnímu řízení a uvedl, že probíhající dovolací řízení nemělo vliv na běh lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Současně - s ohledem na námitky stěžovatelky o hospodárnosti jejího postupu spočívajícího v uplatněném dovolání a vyčkávání s podáním žaloby pro zmatečnost - dodal, že její postup byl ve zřejmém rozporu s účelem dané právní úpravy, což ostatně plyne i z důvodové zprávy. Nejvyšší soud rovněž nesdílel názor stěžovatelky, že ustanovení je "ústavně nekonformní", neboť jeho účel je zcela zjevný (hospodárnost a urychlení insolvenčního řízení) a legitimní, jeho znění je dostatečně předvídatelné a nijak nenarušuje právní jistotu účastníků.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky téže námitky, kterými se zabýval již Nejvyšší soud. Brojí přitom proti postupu obecných soudů a jejich právnímu posouzení věci v kontextu ustanovení . Zejména namítá, že jí nelze klást k tíži postup, při němž zvolila řešení spočívající v podání dovolání, nikoliv v podání obou mimořádných opravných prostředků najednou (tedy i žaloby pro zmatečnost). Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení nutí účastníky postupovat v jiných než právně zcela jednoznačných případech procesně neekonomicky, zahajovat souběžná řízení, která však zcela zjevně nemohou současně vést k úspěchu. Takové normy dle názoru stěžovatelky nemůže zákonodárce vytvářet, a proto spolu s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení .

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, včetně posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost, v konkrétním řízení. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve zcela výjimečných případech. Ústavní soud současně zastává zásadu minimalizace zásahů, kdy do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu v tomto případě není.

9. Podstata nyní posuzované věci spočívá ve vyřešení otázky, zda se do běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost v insolvenčním řízení počítá (či nikoliv) doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, které v řízení postupovaly podle ustanovení . Ústavní soud se v obdobné věci vedené pod

sp. zn.

zabýval přípustností žaloby na obnovu řízení ( ) proti usnesení insolvenčního soudu dle , kterým se vyslovuje odmítnutí přihlášky pro opožděnost. Konstatoval, že skutečně obsahuje ustanovení o vyloučení obnovy insolvenčního řízení, což představuje výrazný zásah do procesních záruk spravedlivého procesu a tedy ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Existence takového zásahu, který provedl normotvůrce, musí být dostatečně ospravedlněna a musí stranit jinému srovnatelnému ústavnímu principu či hodnotě. Tou hodnotou je ochrana vlastnického práva věřitelů, kteří mají právo na včasné uspokojení svých pohledávek a jejich právní jistota, jakož i právní jistota dlužníka, spočívající v tom, že insolvenční řízení proběhne při zachování zásad spravedlnosti rychle, hospodárně a tak, že co nejvíce uspokojí věřitele. V souladu s těmito obecnými zásadami insolvenčního řízení ( ) je proto podle závěrů Ústavního soudu přípustné, aby insolvenční řízení bylo vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná. Proto je také přípustné využít interpretační argument a maiori ad minus a konstatovat, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí (včetně usnesení o odmítnutí přihlášky pro opožděnost). Jakkoliv uvedený případ bezesporu není totožný s nyní projednávanou věcí, Ústavní soud v něm podává poměrně jasný postoj k problematice (ne)využitelnosti mimořádných opravných prostředků v insolvenčním řízení.

10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy ve věci postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, svůj postup v řízení dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž jim nelze vytknout, že by se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které uplatňuje též v ústavní stížnosti. V souzené věci se však jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

11. Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Návrh na zrušení ustanovení Ústavní soud odmítl podle ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu