Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 828/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Zuzanou Veselskou, advokátkou, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2018 č. j. -3114 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2018 č. j. -2930, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " ").

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti, se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 3 písm. b) a c) spáchaným ve spolupachatelství. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let a trest propadnutí věci. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil tím, že přibližně po dobu dvou let objednával v konkrétní lékárně na základě zfalšovaných receptů, za součinnosti s dalšími osobami činnými na různých pozicích v rámci lékárny, velká množství léků Adipex Retard s účinnou látkou fentermin (nejméně 10 287 kusů stotabletových balení v ceně nejméně 8 506 929 Kč) a léků Sanval s účinnou látkou zolpidem (nejméně 503 kusů stotabletových balení, čímž předmětná lékárna utržila neoprávněný zisk ve výši nejméně 1 701 386 Kč), které jsou dostupné pouze na lékařský předpis, pročež si léky neoprávněně vyzvedával a bez řádného oprávnění je vyvážel z České republiky do Slovenské republiky.

3. K odvolání státního zástupce byl rozsudek krajského soudu částečně zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu trest odnětí svobody ve výměře deseti let, a byl mu uložen taktéž trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.

4. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že v jeho věci byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a zásada zjištění materiální pravdy, a to ve vztahu k množství odebraných léků, což mohlo mít vliv na stanovení přiléhavé právní kvalifikace. Takto stěžovatel konstatuje, že v modré přepravce, která byla zajištěna při prohlídce předmětné lékárny a která obsahovala slovenské recepty, jež měl předložit výlučně stěžovatel, byly i jiné recepty, např. polské, z čehož lze vyvodit závěr, že lék Adipex Retard v lékárně kupovaly i jiné osoby. Rovněž údajně vyšlo najevo, že ne všechny objednávky stěžovatele byly vyzvednuty, neboť některé byly i stornovány. Tímto způsobem byla porušena také zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo.

6. Stěžovatel dále konstatuje, že ve vztahu k jeho osobě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť stěžovatel jednal v negativním právním omylu, jehož se nemohl vyvarovat, když se mylně domníval, že jeho jednání není trestným činem. Stěžovatel nevěděl, že látky zolpidem a fentermin jsou psychotropní. Stěžovatel sám používal přípravek Adipex Retard k hubnutí, a to s pozitivním účinkem. Pozitivní zkušenosti dle jeho tvrzení měli i lidé z jeho okolí, kteří uvedený přípravek za účelem hubnutí sami užívali. Stejně tak i znalec u hlavního líčení uvedl, že léky Adipex Retard a Sanval nepatří k typicky zneužívaným látkám a že u Sanvalu ani nedochází k typické primární závislosti. Stěžovatel k tomu dodává, že falšování receptů mu ani nebylo dostatečně prokázáno.

7. Stěžovatel taktéž poukazuje na skutečnost, že nebyla v jeho věci uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, když ani nebylo prokázáno, že by předmětné léky odebíral za jiným účelem než je hubnutí. Rovněž nebylo potvrzeno, že by užíváním těchto léků došlo k újmě na zdraví.

8. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž je uvedeno, že s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. C-497/16 není možno na území Evropské unie na obchody s léčivými přípravky, které obsahují látky spadající do skupiny prekursorů, tvoří-li součást běžných léčiv, byť dostupných na lékařský předpis, pohlížet optikou trestního práva, pakliže splňují veškeré potřebné podmínky uvedení na trh a není náležitě prokázáno, že dochází k jejich distribuci za účelem výroby psychotropních látek. Obecné soudy tak porušily princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání, když se ve skutkově podobné věci odchýlily od soudní judikatury a toto své odchýlení řádně nezdůvodnily.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Stěžovatel svými námitkami částečně rozporuje skutková zjištění krajského soudu (zjištění o množství skutečně odebraných léků), k čemuž Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu ( a y). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.

12. Stěžovatel dále namítá, že ve vztahu k jeho osobě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť jednal v negativním právním omylu, jehož se nemohl vyvarovat, když se mylně domníval, že jeho jednání není trestným činem. Touto námitkou se opakovaně a podrobně zabývaly již obecné soudy v rámci vypořádání obhajoby stěžovatele, a to s poukazem na opatřené a provedené důkazy, přičemž dospěly k závěru, že negativní právní omyl byl zjevně vyloučen, když bylo prokázáno, že stěžovatel se sám podílel na falšování receptů, na základě nichž léky odebíral.

13. Jde-li o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , a to zejména s ohledem na stěžovatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. -98, Ústavní soud uzavírá, že i tato námitka je nedůvodná.

14. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje usnesení Soudního dvora sp. zn. EU C-497/16 ze dne 2. 3. 2017. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno na základě předběžné otázky podle § 9a trestního řádu, kterou položil Soudnímu dvoru Nejvyšší soud ve věci projednávané pod sp. zn. . V této věci byl pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle uznán vinným obviněný, který jako osoba s drogovou trestní minulostí byl při kontrole policejní hlídkou přistižen s přípravkem Nurofen Stopgrip v množství 120 tablet, přičemž uvedený lék obsahuje látku pseudoefedrin hydrochlorid, která je prekursorem pro výrobu pervitinu. Z hlediska unijních nařízení upravujících problematiku prekursorů nebylo zcela jasné, zda lze za prekursor považovat toliko pseudo/efedrin, anebo taktéž i přípravek obsahující pseudo/efedrin. Z uvedeného rozhodnutí Soudního dvora pak zcela jasně vyplynulo, že v prostoru Evropské unie, v němž je nutno použít , nelze za prekursor považovat léčivo, které obsahuje látku pseudo/efedrin, třebaže pseudo/efedrin sám o sobě prekursorem je. Závěrem Nejvyššího soudu v projednávané věci pak bylo konstatování, že pod objektivní stránku trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle nelze bez dalšího podřadit nedovolené nakládání s přípravkem obsahujícím prekursor (v dané věci přípravek Nurofen Stopgrip tedy nelze považovat za prekursor, nýbrž za přípravek obsahující prekursor), ale pouze nedovolené nakládání s prekursorem samotným (zde pseudoefedrin hydrochlorid).

15. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu č. j. -98, na něž stěžovatel odkazuje, zmiňovaná pasáž, kterou stěžovatel uvádí, se dotýká opět pouze prekursorů a skutečně navazuje na výše uvedené usnesení Soudního dvora sp. zn. C-497/16, avšak toliko v souvislosti s prekursory. Uvedený závěr, deklarující, že léčivé přípravky mohou obsahovat látky spadající do skupiny prekursorů, ovšem pokud by tvořily součást běžných léčiv, byť dostupných na lékařský předpis, pak s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora sp. zn. C-497/16 by na obchody s těmito látkami na území Evropské unie, pakliže by splňovaly veškeré potřebné podmínky uvedení na trh a nebylo by dále náležitě prokázáno, že dochází k jejich distribuci za účelem výroby psychotropních látek, nebylo možno pohlížet optikou trestního práva, je však nutno vztáhnout výhradně na prekursory, nikoliv na psychotropní látky. Tento závěr, že prekursory se těší zvláštnímu režimu při posuzování neoprávněného nakládání s nimi, je tedy podpořen rozhodnutím Soudního dvora sp. zn. EU C-497/16 (vydaným na základě předběžné otázky vzešlé z řízení před Nejvyšším soudem pod sp. zn. ), a je výslovně uveden v usnesení Nejvyššího soudu č. j. -98.

16. Pokud jsou prekursory součástí běžných léčiv legálně obchodovaných v prostoru Evropské unie, nelze nakládání s nimi bez náležitého prokázání, že konkrétním jednáním dochází k jejich zneužití pro účely výroby psychotropních látek, potírat ve smyslu . Uvedené závěry však nelze vztáhnout na případy neoprávněného nakládání s přípravkem obsahujícím psychotropní látku, jako tomu bylo v případě stěžovatele. V případě fenterminu a zolpidemu nejde o prekursory, nýbrž o psychotropní látky, které jsou obsaženy v léčivech Adipex Retard a Sanval, jež stěžovatel neoprávněně vyvezl a neoprávněně přechovával pro jiného. V tomto případě je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle nerozhodné, co se s přípravky obsahujícími psychotropní látky stalo poté, co je stěžovatel vyvezl na území Slovenské republiky. Z hlediska ustálené judikatury nelze tedy napadená rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci považovat za judikaturní odklon, neboť skutkové okolnosti jsou ve srovnávaných případech odlišné z důvodů popsaných výše.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutí došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele podle , resp. y, když napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v řízení proti stěžovateli byly dodrženy všechny garance ústavně souladného procesu.

18. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu