Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 122/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Svatomíra Moce, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. -34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Liberecký kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení y a , a d (dále jen " ").

2. Stěžovateli bylo v daňovém řízení rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 21. 5. 2019 nejdříve umožněno, aby se ve lhůtě patnácti dnů vyjádřil ke změněnému výsledku kontrolního zjištění a navrhl jeho možné doplnění. Následně byla rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2019 zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení této lhůty.

3. Proti uvedeným rozhodnutím vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajský soud"), kterou vůči prvému rozhodnutí ze dne 21. 5. 2019 odůvodnil tím, že je jeho výrok nezákonný, neboť daňové řízení trpělo podstatnými vadami. Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl usnesením ze dne 1. 8. 2019 č. j. -23 s tím, že napadenými rozhodnutími se upravuje vedení řízení před správním orgánem, pročež žaloba proti nim není podle ve spojení s , (dále jen " "), přípustná.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla v návětí uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Stěžovatel měl za to, že vedlejší účastník zasáhl do jeho práva, aby daňová povinnost podle správního rozhodnutí, do nějž se závěry daňové kontroly bez dalšího promítají, byla objektivně správně určena. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s posouzením krajského soudu, že žalobou napadená rozhodnutí vedlejšího účastníka jsou vyloučena ze soudního přezkumu, neboť se jimi upravuje vedení řízení a předmětné námitky může stěžovatel následně uplatnit, bude-li brojit proti rozhodnutí o daňové povinnosti samotné. S ohledem na svou předchozí judikaturu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozporovaná rozhodnutí vedlejšího účastníka jednoznačně směřovala k uplatnění procesního práva stěžovatele a do jeho hmotněprávní sféry mohou zasáhnout až ve spojení s vlastním (nezákonným) stanovením daňové povinnosti. Jelikož má jít o obecnou souvislost mezi procesním právem jako nástrojem zjišťování skutkového stavu a právem hmotným, podle něhož je skutkový stav posouzen, nemůže ani případné porušení procesního práva bez dalšího znamenat porušení práva hmotného. Nejvyšší správní soud proto považoval posouzení věci krajským soudem za správné. Ke zbylým námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřihlížel, neboť je stěžovatel v žalobě neuvedl, a představovaly tak ve smyslu tzv. skutkové novoty.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k nesprávnému výkladu práva a že vedlejší účastník zasáhl do jeho práva, aby daňová povinnost podle správního rozhodnutí, do nějž se závěry daňové kontroly bez dalšího promítají, byla objektivně správně určena, tedy aby daňová povinnost byla již ve zprávě o daňové kontrole správně kvantifikována. Stanovením lhůty k procesnímu úkonu měla být dotčena hmotná práva stěžovatele, neboť při daňové kontrole správce daně vytýkal účetnímu, že nepředložil požadované podklady. Účetní však tvrdil opak a zástupce stěžovatele navrhl provedení výslechu účetního za přítomnosti daňového subjektu. Podle stěžovatele přitom správce daně komunikoval s účetním částečně i mimo protokolovaná jednání. V důsledku tohoto postupu správce daně nezohlednil část důkazů při formulaci zprávy o daňové kontrole, pročež jde o zásah do jeho práv, nebo o nezákonný zásah podle Ekonomické situaci neodpovídá, že by před krajským soudem napadená rozhodnutí vedlejšího účastníka zasahovala pouze do procesních práv stěžovatele. Možnost brojit proti následným rozhodnutím o vlastním stanovení daňové povinnosti je hypotetická. Stěžovatel považuje případ za tzv. "hard case", v němž je potřeba se odchýlit od právních definic a přihlédnout k jeho kontextu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Proto se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí, svěřených mu u. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle .

8. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá toliko v zopakování námitek vznesených před správními soudy, které byly v příslušných řízeních vyvráceny, a nemá ústavněprávní rozměr. Podstatná část argumentace stěžovatele ani nesměřuje vůči posouzení věci podle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel představil vlastní náhled na podstatu rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení a na souvztažnost procesních a hmotných práv. Značnou část námitek pak věnoval komunikaci správce daně s účetním, resp. následnému nezohlednění důkazů správcem daně, kteréžto okolnosti však, jak ústavně souladným způsobem odůvodnil Nejvyšší správní soud, nepodléhaly jako skutkové novoty přezkumu v řízení o kasační stížnosti, pročež je nelze v řízení o ústavní stížnosti efektivně uplatnit.

10. Všechny nosné důvody napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu byly podrobně, srozumitelně, s četnými odkazy na konstantní praxi tohoto soudu a celkově v souladu s ústavním pořádkem odůvodněny. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud učinil dostatečná zjištění, která posoudil ústavně souladným způsobem s tím, že ve zbytku lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud neshledal, proč by měl napadené rozhodnutí rušit; jeho kasační zásah přichází v úvahu v případě excesu, který v posuzovaném případě nenastal.

11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu