Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4107/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem Sartoriova 26/9, 169 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -49 ze dne 15. 8. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 1. 11. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -3978 ze dne 3. 8. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná a d (dále jen " ") a rovněž Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným pod body 1., 2. a 4. výroku o vině třemi trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem 3. výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 trestního zákona a trestným činem poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle § 129a odst. 2, 3 trestního zákona, přičemž těchto trestných činů se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 trestního zákona mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak státní zástupce, tak stěžovatel. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně skutků pod body 2., 3. a 4. napadeného rozsudku a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Dále odvolací soud při nezměněném výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 trestního zákona nově rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným pod body A), B) a C) výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákona a pod bodem B) výroku o vině též pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství. Odvolací soud pak stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Poškození byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména vady dokazování, kdy rozhodnutí obecných soudů považuje za překvapivá, nepředvídatelná a nedostatečně odůvodněná. Namítá rovněž porušení svého práva na obhajobu v důsledku nesprávného postupu při doručování usnesení o ustanovení obhájkyně, aniž by tato námitka byla ze strany obecných soudů jakkoli reflektována.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud primárně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů - posuzovaných ve všech souvislostech - umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně garantovaných práv, je jeho ústavní stížnost koncipována na bázi čisté polemiky ze závěry a odůvodněními trestních soudů.

V tomto ohledu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení jeho práva na obhajobu, když v ústavní stížnosti uvádí, že soudy všech stupňů na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval, aniž by byla tato námitka v odůvodnění jejich rozhodnutí (snad vyjma Nejvyššího soudu) jakkoli reflektována. Ústavní soud tak v podrobnostech odkazuje nejen na odůvodnění rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu (body 16 až 20), ale také odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (str. 33 - 34) či odůvodnění již zrušeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -3770 ze dne 8. 1. 2016 (str. 29 - 30), z nichž jasně vyplývá, že tvrzení stěžovatele o tom, že nevěděl o ustanovení obhájkyně Mgr. Šárky Schneiderové a ztratil tak cenné měsíce pro přípravu obhajoby, neodpovídá skutečnosti. V tomto kontextu pak zpochybňování případných nesrovnalostí v datech doručení usnesení o ustanovení obhájkyně Mgr. Šárky Schneiderové ex post v rámci žádosti o informace v režimu postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevanci.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu