Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1668/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Filipem Mestekem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. -743, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené v článku 39d (dále jen ""), podle nějž pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a dále bylo porušeno jeho právo zaručené v článku 36 odst. 1y, tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručené též Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. uznán vinným ze spáchání pod body I. - III. pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle , spáchaného pod bodem III. v souběhu s přečinem výtržnictví podle , 2 písm. a) a pod bodem IV. ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle , jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozhodnutí. Za to byl podle za použití odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let.

3. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. tak, že stěžovatelovo odvolání zamítl. Stěžovatel ve svém dovolání namítal, že soudy nesprávně posoudily skutky označené pod body I. až III. jako pokračující zvlášť závažný zločin loupeže podle . Podle jeho mínění nebylo prokázáno užití násilí ani jeho pohrůžky. Rovněž namítl, že svědectví poškozených žen nebyla přesvědčivá, neboť se jejich výpovědi z přípravného řízení a z hlavního líčení rozcházely v základních bodech. Následně ve svém dovolání blíže rozebral konkrétní rozpory, které shledal v jednotlivých svědeckých výpovědích. K výpovědi jedné z poškozených pak navíc uvedl, že její tvrzení byla nevěrohodná ve vztahu k užití pohrůžky násilí, neboť její výpovědí nebylo bez sebemenších pochybností prokázáno, že by konala pod hrozbou násilí. Dotyčná se mohla vrátit do prodejny a informovat své kolegy. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje, že má za to, že soudy porušily zásadu "zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností", neboť neprokázané domněnky o užití pohrůžky násilí by neměly vést k odsouzení stěžovatele pro zvlášť závažný zločin loupeže podle na dlouhých 9 let. Stěžovatel se domnívá, že kdyby policejní orgán v rámci přípravného řízení postupoval tak, aby byl náležitě zjištěn stav věci, nebyl by stěžovatel souzen za zvlášť závažný zločin loupeže, ale nanejvýš za podvod. Stěžovatel uvádí, že neužil fyzické násilí, tudíž připadá nanejvýš v úvahu násilí ve formě uvedení jiného lstí do stavu bezbrannosti, jíž se rozumí stav, kdy osoba není v důsledku tohoto stavu schopna účinné obrany proti jednání pachatele. Takový případ však v projednávané věci nenastal. Stěžovatel žádnou poškozenou nepřivedl do stavu bezbrannosti, nevyužil jejich aktuální situace (opilosti apod.), pouze je přesvědčil o tom, že je jím nabízená výhra pro ně zajímavá a ony chtěly vyhrát. Uvedené však není stav bezbrannosti tak, jak je definován . Tím, že podle stěžovatele nebylo bez pochybností prokázáno užití násilí, nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže, když na projednávaný případ lze bez dalšího aplikovat skutkovou podstatu podvodu. Stěžovatel dále namítá nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem a nepřiměřenou výši trestu. Jako vágní se stěžovateli jeví závěr soudu, že "odvolací soud souhlasí s hodnocením soudu nalézacího, v tom smyslu, že výpověď obžalovaného nelze hodnotit jako úplné doznání. Rovněž omluvy obžalovaného a příslib náhrady škody ani odvolací soud ve shodě se stanoviskem soudu prvního stupně nehodnotí jako okolnosti polehčující, neboť jsou evidentně vedeny, nikoliv upřímnou lítostí, ale účelovou snahou stěžovatele minimalizovat sankci za spáchané skutky."

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež ústavní stížnost napadá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Již ze stěžovatelovy argumentace je zřejmé, že sice používá odkaz na svá základní práva, ale je veden nesouhlasem s právním hodnocením na úrovni podústavního práva a skutkovými závěry obecných soudů. Do těch však Ústavnímu soudu nepřísluší bez dalšího zasahovat.

9. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a je zřejmé, proč obecné soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině, a to i ve vztahu k obvinění z trestného činu loupeže. Tyto závěry pak nebyly natolik excesivní či neodpovídající popsanému důkaznímu stavu, že by bylo možno je shledat ústavně rozpornými. Ani stěžovatelovy námitky ve vztahu k výši trestu nemají ústavní rozměr.

10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele v této fázi řízení postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu