Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1994/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, v substituci Mgr. Pavlem Šnajdrem, advokáty obou sídlem Korunní 1302/88, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2019, č. j. -660, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2018, č. j. -617, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle d (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem krajského soudu (dále jen "rozsudek krajského soudu") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 3. 2018 č. j. -568, kterým byl mimo jiné nahrazen souhlas stěžovatelky s uzavřením smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v těchto rozhodnutích blíže specifikovaného pozemku nacházejícího se v obci a katastrálním území Křinec. Nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku z vlastnictví státu vznikl žalobcům jako oprávněným osobám podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Neshledal totiž splnění předpokladů jeho přípustnosti podle . K námitce hodnocení důkazu znaleckým posudkem provedeného v souvislosti s určováním výše restitučního nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, Nejvyšší soud uvedl, že je tím rozporován skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud vázán. K tomu Nejvyšší soud dodává, že krajský soud hodnotil důkaz znaleckým posudkem v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a důvodně čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků ze znaleckého posudku předloženého ze strany žalobců (dále jen "první znalecký posudek") a v důvodech svého rozhodnutí pak svůj postup při hodnocení důkazů náležitě vysvětlil. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že krajským soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy ani s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání krajského soudu. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že uzavřel-li krajský soud, že předmětný pozemek je vhodný k převodu jakožto náhradní, nejde o závěr, který by byl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je založen na extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. K tomu uvádí, že závěr krajského soudu - že první znalecký posudek i znalecký posudek následně předložený stěžovatelkou (dále jen "druhý znalecký posudek") určují nevydané pozemky k zastavění a oceňují je základní cenou, podle ustanovení vyhlášky ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále jen " "), a to ve výši 250 Kč za 1 m2 - je v extrémním rozporu s tím, co z těchto důkazů vyplývá, neboť v druhém znaleckém posudku se určuje část pozemku parc. č. 488 k zastavění pouze v rozsahu 9 129 m2 z celkové rozlohy 11 515 m2. Chybný je podle stěžovatelky také závěr krajského soudu, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při oceňování pozemků v restituci podle zákona o půdě a , se nepoužívají korekce základní ceny podle přílohy č. 7 uvedené vyhlášky. Závěr krajského soudu, že soudní znalec při vypracování prvního znaleckého posudku posuzoval rozhodné skutečnosti odůvodňující korekci základní ceny podle přílohy č. 7 , které neshledal, je podle stěžovatelky také v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, neboť z protokolu z jednání jednoznačně vyplývá, že rozhodné skutečnosti odůvodňující korekci základní ceny podle přílohy č. 7 nebyly posouzeny vůbec.

Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého při oceňování nevydaných pozemků je důvodnost korekcí dle kritérií obsažených v příloze č. 7 otázkou právní, a nikoliv otázkou skutkových zjištění. Krajský soud se podle stěžovatelky dopustil libovůle při řešení otázky, jakým způsobem se oceňují nevydané pozemky a jaký je rozhodný stav nevydaných pozemků pro stanovení výše restitučního nároku žalobců. Závěr krajského soudu - že je nedůvodné aplikovat srážky podle přílohy č. 7 tam, kde někdy v budoucnu nevydané pozemky stavebně srostou s kmenovou zástavbou hl. m. Prahy a bude zde vybudována technická a dopravní infrastruktura - nemá podle stěžovatelky oporu v zákoně ani v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že nelze počítat s jakýmkoliv navýšením, ke kterému dojde v budoucnu, ale je vždy rozhodující stav ke dni jejich odnětí (způsobení majetkové křivdy).

Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že Nejvyšší soud dovolání odmítl i přesto, že dle jeho konstantní rozhodovací praxe platí, že zjišťování administrativní ceny je otázkou skutkových zjištění, a rozsudek krajského osudu je založen na právním závěru, že otázka uplatnění korekcí podle přílohy č. 7 je otázkou právní. Pokud Nejvyšší soud současně odmítl (s konstatováním, že jde o otázku skutkových zjištění) zkoumat námitky stěžovatelky - směřující proti závěru, že příloha č. 7 v restitučních věcech se nepoužívá a že je možné počítat s cenovým navýšením hodnoty nevydaných pozemků v důsledku jejich pozdějšího zhodnocení - odebral tím stěžovatelce právo přezkoumat právní posouzení věci krajským soudem. Konečně podle stěžovatelky z ničeho nelze dovodit závěr Nejvyššího soudu, že krajský soud nepochybil při hodnocení znaleckých posudků, když čerpal své závěry z prvního znaleckého posudku, který měl současně zohlednit okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež posléze "stavebně srostlo" s hl. m. Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost směřuje zejména proti závěru obecných soudů o hodnotě restitučního nároku. Ústavní soud nicméně neshledal, že by při jejím určení došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle y nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Ústavní soud připomíná, že je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). S námitkami vznesenými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, směřujícími proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem, resp. tvrzením stěžovatelky, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, se vypořádal již Nejvyšší soud, který své rozhodnutí řádně odůvodnil a Ústavní soud proto na ně odkazuje.

Za nedůvodné pak Ústavní soud považuje i námitky týkající se nepoužití srážek podle Přílohy č. 7 při výpočtu hodnoty restitučního nároku. V tomto ohledu jde toliko o polemiku se správností výkladu tzv. podústavního práva. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je rozhodující, že obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly a jejich odůvodnění v tomto směru nevybočuje z mezí obecně akceptovatelných metod výkladu právních norem. Navíc, jak zdůraznil Nejvyšší soud, na otázce, zda lze v souvislosti s oceněním nevydaných pozemků aplikovat předmětné srážky zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, rozhodnutí krajského soudu v dané věci zjevně založeno není, neboť ten kromě obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy založil své rozhodnutí na závěru, že v daném případě skutkové předpoklady aplikace uvedených srážek naplněny nebyly. S ohledem na uvedené tak ani nemohlo být Nejvyšším soudem v této souvislosti stěžovatelce odebráno právo přezkumu právního posouzení krajského soudu, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu