Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1118/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele mladistvého D. P., nyní ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2921/22, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -2346 ze dne 29. ledna 2020 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. -2226 ze dne 7. srpna 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -2101 ze dne 20. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") svým rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání provinění vraždy podle ve stádiu pokusu podle (1. skutek) a provinění vraždy podle a 3 písm. h) a i) , a uložil mu trestní opatření odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé, psychiatrické ambulantní ochranné léčení, a dále povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zamítl odvolání stěžovatele, jeho rodičů i státního zástupce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tvrdí, že rozhodnutí jsou nezákonná, neboť obecné soudy se jeho argumentací náležitě nezabývaly. Ač byl stěžovatel fyzicky přítomen trestnímu řízení, nebyla respektována jeho osobnost, jeho mentální a sluchové postižení, a přestože obhajoba namítala, že špatně slyší a řízení nechápe, stěžovatel se sám nemohl efektivně hájit, reagovat adekvátně, klást otázky a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Ani nutná obhajoba stěžovatele nezbavuje práva aktivně se účastnit řízení, a proto jej měly obecné soudy poučovat přiměřeně jeho schopnostem, aby mohl pochopit a zaujmout vlastní postoj k věci; rychlost řízení měla být uzpůsobena poznatkům znalců, že řízení chápe jen částečně. Stěžovatel špatně snášel vazební stíhání, opakovaně se pokusil o sebevraždu a v průběhu řízení byl i pod nesprávnou medikací; proto nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že dostatečnou náhradou byla aktivita zákonných zástupců stěžovatele a obhájkyně.

3. Dále stěžovatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, u prvního skutku nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že šlo o nutnou obranu, kterou je nutno hodnotit individuálně vzhledem k duševnímu stavu stěžovatele a jeho schopnosti odhadnout její přiměřenost; obecné soudy také nezohlednily rozpory mezi výpověďmi slyšených svědků a stěžovatele, nelogičnost a nejasnosti ve výpovědi poškozeného. Ani u druhého skutku nebyly důkazy hodnoceny s ohledem na stěžovatelovu výpověď a přitom zajištěné stopy nevylučovaly jeho verzi, že pouze mrtvolu objevil. Tvrzený řetězec nepřímých důkazů považuje za nahodilý shluk indicií nemající žádný význam; k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. června 2011 (N 114/61 SbNU 669). I kdyby se skutky staly tak, jak byly podány obžalobou, bylo na místě posoudit, nakolik stěžovatel chápal důsledky svého jednání, neboť nedokáže-li rozpoznat krádež, není schopen uvědomit si, korigovat a předpokládat následky násilného jednání.

4. Závěrem stěžovatel namítá, že v jeho věci opakovaně rozhodoval vyloučený orgán - senát odvolacího soudu rozhodl dříve o jeho vazbě, stejně jako senát Nejvyššího soudu. Odvolací soud před vynesením rozsudku nerozhodl o námitce otce stěžovatele na podjatost celého nalézacího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly jeho základní práva zaručená v , 36, 37, 38 odst. 1 a 2, a 40 odst. 2 a 3 d (dále jen " "), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví - proto reaguje pouze na taková tvrzená pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva; ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, současně porušuje i základní práva či svobody. Ústavní soud žádné tvrzené pochybení neshledal.

6. Z napadených rozhodnutí je patrné, že nalézací soud se věcí zabýval podrobně, provedl celou řadu důkazů, zohlednil i proměnlivé výpovědi svědků (ovlivněné i otcem stěžovatele) a oba skutky posuzoval komplexně a s respektem k požadavkům § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Vyvozené závěry nejsou dezinterpretací či nahodilým slepencem izolovaných indicií, ale představují ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů, z nichž jednoznačně vyplývá vyslovený závěr o vině stěžovatele. Vyslovené závěry po důkladném posouzení v řízeních o opravných prostředcích pochopitelně akceptovaly odvolací soud i Nejvyšší soud.

7. Z napadených usnesení je patrné, že argumentace užitá v ústavní stížnosti je jen opakováním obhajoby a námitek užitých v opravných prostředcích. Odvolací soud se nesouhlasem se závěry nalézacího soudu důkladně zabýval, zohlednil výtky státního zástupce, stěžovatele i v jeho prospěch intervenujících odvolatelů; předložené námitky důkladně posoudil a vypořádal se s nimi. Ani Nejvyšší soud neopominul žádnou z předestřených námitek, posoudil jejich relevanci a důkladně na ně reagoval; opětovně se zabýval námitkami stěžovatele, a poté, co se s nimi vypořádal, dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, například na odst. 30 usnesení odvolacího soudu k otázce rozhodování o námitce podjatosti či 25-28 usnesení Nejvyššího soudu, kde se obecné soudy srozumitelně vypořádaly s obhajobou extenzivně vyloženou problematikou vyloučeného soudce; nebo na odst. 38 usnesení odvolacího soudu a odst. 40-44 usnesení Nejvyššího soudu k problematice nutné obrany aj.

8. Neochota stěžovatele akceptovat, že se s jeho námitkami obecné soudy vypořádaly ústavně konformním a současně zákonným způsobem nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Z rozhodnutí se podává, že chápal-li stěžovatel význam trestního řízení jen částečně, učinily obecné soudy vše proto, aby stěžovatel, ve spolupráci s obhájkyní a rodiči, projednávání porozuměl v maximálně možné míře, jaké lze dosíci; obecné soudy svůj postup založily na znaleckých zjištěních psychiatričky a psycholožky. Porušením základních práv není ani tvrzení, že nechápe-li stěžovatel význam imperativu: Nepokradeš!, je tím automaticky vyloučena jeho schopnost pochopit význam dalšího: Nezabiješ!

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti, mimo opakování dříve užité argumentace, neuvedl nic, co by svědčilo, že byl stíhán a zbaven osobní svobody ( y) nezákonným postupem obecných soudů a že mu bylo upřeno právo v řízení se hájit ( y). Právo na přístup k soudu ( y) nezaručuje, a ani zaručit nemůže, rozhodnutí obecných soudů způsobem, který účastník řízení očekává, ale zajištuje mu právo, že řízení proběhne podle předem stanovených pravidel při zachování práv účastníka řízení ( y), což se v tomto případě stalo. Ve věci rozhodovaly soudy určené trestním řádem ( y) nepředpojatě ( y), své závěry jasně a srozumitelně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu