Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1550/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2020 č. j. -1090, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2019 č. j. -1033 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 5. prosince 2018 č. j. -951, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen " ") a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v d (dále jen " ") a práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení principu presumpce neviny zakotveného v y a Úmluvy. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 , , ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník") jako spolupachatel podle tr. zákoníku a odsouzen podle tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podstata posuzované daňové trestné činnosti spočívala v tom, že došlo k dohodě skupiny osob kolem R. B. (statutárního zástupce společnosti A) na postupu, že za účelem krácení daně z přidané hodnoty ze strany tohoto daňového poplatníka vytvoří konkrétní řetězec obchodních společností, a přes tento pak byly realizovány tři fiktivní nákupy a prodeje niklových katod tak, aby společnost A mohla deklarovat dodání tohoto zboží do jiného členského státu Evropské unie a mohla tak uplatnit osvobození od daně za konkrétní zdaňovací období, přičemž všechny tyto kroky měl zastřít skutečný pohyb zboží od dodavatele B ke konečné odběratelské společnosti C. Na základě této trestné činnosti pak byla způsobena českému státu škoda neoprávněným snížením daně z přidané hodnoty ve výši 8 803 396 Kč. Stěžovatel se do trestné činnosti zapojil tím způsobem, že jako součást fiktivního obchodního řetězce obstaral společnost D, a na pozici její jednatelky dosadil R. S. při dojednání jejího formálního statutárního postavení, kdy společnost plně sám ovládal. Stěžovatel jménem výše uvedené společnosti fiktivně nakoupil obchodovanou komoditu ze Slovenska a obratem ji formálně prodal dalšímu obchodnímu subjektu se sídlem na území České republiky.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které v záhlaví citovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů ("trestní řád"), zamítl.

4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení spolu s námitkami v něm uplatněnými. Především zpochybňuje závěr soudů, že odsouzenou R. S. sehnal, že jí zadával pokyny a tím fakticky ovládal společnost D, že v předmětném období zajišťoval fiktivní nákup a prodej zboží s cílem dosažení neoprávněné výhody na odpočtu DPH, dále že v tomto období zadával platby za takto fiktivně vystavené faktury a následně zajistil převod společnosti na další osobu. Krajský soud podle stěžovatele nedostatečně, neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, ten neodpovídá provedeným důkazům. Poukazuje na rozpory ve výpovědi svědků R. S., R. Č. a T. F., když na těchto bylo prokázání viny stěžovatele založeno. Výpověď R. S. považuje za nevěrohodnou, přičemž soud nepřipustil myšlenku, že by svědkyně mohla být ovládána i úplně jinou osobu. Věrohodnost výpovědi svědka R. Č. má pak snižovat jeho pozice spolupracujícího svědka. Soud se nevypořádal s poměrem obou těchto svědků k projednávané věci. Svědecká výpověď T. F. byla u hlavního líčení přečtena, neboť se svědek trvale odstěhoval do zahraničí. Orgány v trestním řízení měly vyvinout snahu k zajištění výslechu svědka řádným způsobem, aby měl stěžovatel reálně možnost svědkovi klást otázky a zpochybnit jeho tvrzení. Přístup krajského soudu nebyl ke všem účastníkům a předloženým důkazům objektivní a nezaujatý. Krajský soud a stejně tak i neprovedly bez relevantního zdůvodnění stěžovatelem navrhované důkazy, které by stěžovatele "vyvinily". Podstatné vady řízení, na které stěžovatel v odvolání upozorňoval, byly hodnoceny formalisticky a ten je bez větší pozornosti zcela přešel.

7. Stěžoval má za to, že v dané věci byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Porušení zásady presumpce neviny pak shledává v tom, že soudy v řízení, ve kterém byla projednávána jeho vina, bez dalšího vycházely ze skutkových zjištění učiněných týmž soudem v jiném řízení, jehož však stěžovatel nebyl účastníkem a v němž byli odsouzeni svědci v projednávané věci R. Č. a R. S. Soudy nepřistupovaly ke stěžovateli jako k nevinnému. Soudy vyzdvihovaly svědectví již odsouzených svědků, zatímco tvrzení stěžovatele považovaly za méně věrohodná. S rozpory ve výpovědích výše uvedených svědků se řádně nevypořádaly. Podle stěžovatele pak došlo k porušení zásady rovného postavení stran.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Rovněž třeba podotknout, že je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, které z ní vyplývá. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedená pravidla je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

12. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování uplatněné obhajoby (námitek směřujících do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení důkazů), s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovatel předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa odůvodnění napadených rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení v otázce viny a trestu. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu tr. řádu, řádně odůvodnily ( a násl. tr. řádu); argumentací stěžovatele se řádně zabývaly a vypořádaly se s ní. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněný závěr o spáchání stíhaného trestného činu neměl oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.

14. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v y a v odst. l y a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a z Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud nerozhodoval samostatně, neboť o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu