Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 930/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Střihavkové, zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. -130, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2019 č. j. -106 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. února 2019 č. j. -81, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Pavly Kubalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv podle d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 2. 2019 č. j. -81 bylo rozhodnuto o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 15 999 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I. bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím a vedlejší účastnici bylo uloženo vrátit stěžovatelce zahradní rohovou sedací soupravu z umělého ratanu. V dalších výrocích (II., III., IV.) bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2019 č. j. -106 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. O dovolání stěžovatelky směřujícímu proti rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud rozhodl tak, že ve vztahu k rozsudku okresního soudu bylo řízení zastaveno a ve vztahu k rozsudku krajského soudu bylo dovolání odmítnuto pro vady podle věty první , (dále jen " ").

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně shrnuje podstatný obsah napadených rozhodnutí, včetně jí podávaných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že Nejvyšší soud postupoval zcela formalisticky, když nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky a pominul relevantní údaje. V dovolání jasně uvedla, že alfou a omegou je vyhodnocení, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy žalobkyní, či nikoliv. Ve světle nastíněných skutečností se pak stěžovatelka domnívá, že žalobkyně neodstoupila platně od smlouvy ve smyslu , (dále jen " "), neboť čtrnáctidenní lhůta uplynula marně. Žalobkyně nevrátila zakoupené zboží dle . Stěžovatelka se tak ani nemohla dostat do prodlení, ke kterému byla odsouzena výroky soudů obou stupňů, a ani jí nevznikla povinnost vrátit kupní cenu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu (dále jen " ").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu. Za tím účelem si vyžádal ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. dovolání stěžovatelky, z něhož se podává, že stěžovatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu a rozsudek okresního soudu ve všech výrocích, neboť tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k přípustnosti dovolání pak stěžovatelka pouze uvedla, že podle je dovolání přípustné, neboť je podáváno proti rozsudku soudu II. stupně, kterým řízení skončilo.

8. Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.) konstatovalo, že jestliže dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Tento závěr odpovídá i přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, kterou je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a proto Nejvyšší soud nemohl pro tuto vadu v dovolacím řízení pokračovat. V dovolání stěžovatelka nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva podle , ani otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. ). Uvedené nevyplývá ani ze samotného obsahu dovolání, které představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu.

10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Své dovolání stěžovatelka řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, neuplatnila a nevyužila tak procesní prostředek k ochraně svých práv. K požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele a stěžovatele se přitom v minulosti již opakovaně vyslovil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud.

11. S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti úzce souvisí i nevyhnutelné procesní důsledky při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již výše citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu