Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 975/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obce Určice, Určice 81, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020 č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018 č. j. -42. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jakož i předcházejícím soudním a správním řízením, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle d (dále jen ""). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který aproboval předcházející názor městského soudu a správních orgánů související s uložením povinnosti provést opatření k nápravě podle , o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen ""). Protiústavnost napadeného rozhodnutí i celého předcházejícího řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že přičítá na její účet úkony osoby, která sice v době jednání byla mj. i starostou obce, avšak k těmto úkonům nebyla zákonem nebo příslušnými orgány stěžovatelky pověřena. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky v příkrém rozporu s jejím legitimním očekáváním. Pokud bylo řízení o uložení pokuty za správní delikt podle zastaveno z důvodu uplynutí tříleté lhůty, nemohlo být podle stěžovatelky uloženo ani opatření ke zjednání nápravy.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen "inspekce") rozhodnutím ze dne 27. 2. 2017 č. j. ČIŽP/48/OOH/SR01/1507674.003/16/ODT uložila stěžovatelce opatření k nápravě podle . Stěžovatelka, za kterou jednal tehdejší starosta, přejímala do svého vlastnictví výkopové zeminy a stavební odpady, které nechala uložit na svých pozemcích. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 24. 7. 2017 č. j. MZP/2017/570/97 částečně změnilo výrok rozhodnutí inspekce tak, že stěžovatelka zabezpečí vymístění celkem 692,8 t výkopové zeminy a stavebních sutí, tedy odpadů zařazených podle , o Katalogu odpadů, pod skupinu 17, a tyto odpady do 60 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí předá oprávněné osobě podle . Ostatní části odvoláním napadeného rozhodnutí Ministerstvo životního prostředí potvrdilo. Výše citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě pátéy (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a vě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními a , o obcích.

Závěry Nejvyššího správního soudu k naplnění podmínek pro uložení opatření k nápravě podle považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Nejvyšší správní soud stěžovatelce dostatečně podrobně vysvětlil rozdíl mezi principem přičitatelnosti jednání a objektivní odpovědností za správní delikt a objasnil povahu opatření ke zjednání nápravy podle , které není navázáno na lhůtu pro uložení pokuty. Opatření jí bylo uloženo jako obci, která neoprávněně převzala odpady od jejich původců do svého vlastnictví. Starosta stěžovatelky, byť si počínal neoprávněně, pokud vydal souhlas s převzetím odpadů bez souhlasu příslušného orgánu, nevykročil z rámce činnosti svěřené mu v oblasti samostatné působnosti obce. Stěžovatelka byla uložením opatření ke zjednání nápravy postižena nikoliv za vůli či způsob ukládání odpadů, nýbrž za to, že převzala odpad za absence zákonného oprávnění.

Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ústavně konformním způsobem a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů osvětlil odlišnosti mezi uložením pokuty za správní delikt a uložením nápravného opatření. Dospěl přitom ke správnému závěru, že sankce a nápravné prostředky mohou existovat vedle sebe. Pro uložení nápravného opatření je rozhodné, že došlo k protiprávnímu stavu (správnímu deliktu), což v daném případě bylo prokázáno. Otázka zániku odpovědnosti za správní delikt je zcela nerozhodná. Všechny tyto závěry však stěžovatelka opětovně zpochybňuje v ústavní stížnosti.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu