Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
112380.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1168/19
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - proboštství Mělník, sídlem Na Vyhlídce 18/2, Mělník, zastoupené JUDr. Janou Benešovou, advokátkou, sídlem Bulharská 736/32, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 171/2018 -166 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017 č. j. 24 Co 218/2017 -107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) evidované právnické osoby Česká katolická charita, sídlem Vladislavova 1460/12, Praha 1 - Nové Město, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
2. Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1) byla v řízeních před obecnými soudy platnost vlastnoručně sepsané závěti Libuše Feiglové zemřelé dne 19. 9. 2013 (dále jen "zůstavitelka"). Závěť byla pozměněna škrty a vpisy, které datem ani podpisem opatřeny nebyly. Naznačeným způsobem byly v závěti změněny osoby dědiců částek 400 000 Kč a 300 000 Kč z vkladní knížky zůstavitelky.
3. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") určil rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 č. j. 17 C 51/2016 -82, že stěžovatelka je dědičkou částky 400 000 Kč a vedlejší účastnice 1) je dědičkou částky 300 000 Kč.
4. K odvolání vedlejší účastnice 2) změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Ze změn provedených na listin ě obsahující závěť bylo patrné, že některé byly provedeny až po podpisu závěti dne 1. 9. 2004, a tak nešlo bez dalšího mít za to, že ostatní škrty a vpisy byly provedeny před tímto dnem. Krajský soud dospěl k závěru, že pozdější datum u některých škrtů a vpisů natolik zpochybňuje i ostatní provedené změny, že nešlo uzavřít, že by se datum a podpis vztahovaly k ostatním změněným a nedatovaným částem. Krajský soud věc posoudil podle § 476a zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."), který pro tzv. holografní závěť vyžadoval zůstavitelkou vlastnoručně napsané datum a podpis pod výslovnou sankcí neplatnosti. To platí také pro obsahové změny závěti, resp. její (částečné) zrušení a nahrazení jinou závětí (resp. jinou její částí) ve smyslu § 480 odst. 1 obč. zák. Tento požadavek se má uplatnit i v případě, že (částečné) zrušení závěti a její (částečné) nahrazení jinou závětí jsou provedeny škrty a vpisy přímo do původní listin y, stane-li se tak po podpisu a dataci závěti. Z uvedeného plyne, že závěť zůstavitelky, která byla obsahovou změnou završena až po původním podpisu a původní dataci, nebylo možné podle § 476a obč. zák. považovat za platnou. Krajský soud doplnil, že tento závěr by se mohl jevit poměrně přísným, bylo-li by jinak prokázáno, že konkrétní obsah závěti vyjadřuje zcela jednoznačně vůli zůstavitelky. Vzhledem k zákonné úpravě však mohla podle krajského soudu zůstavitelka vědět, že písemná listin listina obsahující tzv. holografní závěť, bude mít své právní účinky až tehdy, připojí-li vlastní rukou podpis a datum. Bez těchto náležitostí nešlo i s ohledem na průběh dokazování (žádnému svědku nebyl znám celý obsah listin y, stěžovatelka podle svědeckých výpovědí zvažovala různé dědice a bylo jí doporučeno sepsat závěť u notáře) s jistotou uzavřít, jaká byla skutečná vůle zůstavitelky. Jelikož výsledky dokazování mohly být v takovém případě jen jistou mírou spekulace o skutečné vůli zůstavitelky, nelze hovořit o požadavku vlastnoručního podpisu závěti jako o nepřiměřeném formalismu při výkladu a aplikaci práva. A to ani poměřeno zásadami podle části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen "o. z."), ve smyslu § 3030 , ani podle § 1533 ve spojení s § 3070 téhož zákona.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Vysvětlil, že stejně jako dnes byl i historicky vyžadován podpis zůstavitelky na samém konci závěti, neboť jím završuje a stvrzuje obsah listin y - projev její vůle. Rozsah závěti "nekrytý" zůstavitelčiným podpisem by mohl sloužit pouze k vysvětlení její vůle. Je-li tento projev vůle po podpisu zůstavitelkou částečně změněn, není přehnaně formalistické požadovat, aby byl podpisem stvrzen každý z projevů na listin ě; i pro nový projev vůle mají platit formální náležitosti stanovené pro původní. Jde o stejnou situaci jako sepsání nové závěti ve prospěch jiného dědice, pročež je nevýznamným, provedla-li změnu sama zůstavitelka. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka přehlédla, že výkladová pravidla (ať podle dřívější nebo platné právní úpravy) neslouží k doplnění formálních náležitostí, ale uplatní se pouze, má-li právní úkon (právní jednání) veškeré zákonem v rozhodné době stanovené náležitosti, avšak existují pochybnosti o určitosti, srozumitelnosti nebo významu učiněného právního úkonu (právního jednání).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky byla formalistickým přístupem krajského soudu i Nejvyššího soudu ignorována vůle zůstavitelky. V souladu s názorem okresního soudu vede podle stěžovatelky nekompromisní trvání na připojení podpisu a data ke škrtům a vpisům v daném případě k nepřijatelným důsledkům, neboť nikdo nezpochybnil jejich pravost, zůstavitelka byla svéprávná a o její vůli nebylo pochyb. Zákon tyto formální náležitosti explicitně nestanovil, přičemž není pochyb o tom, že si zůstavitelka nepočínala lehkovážně a měla nepochybně za to, že tak činí správně a jí projevenou vůli je třeba respektovat. Obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost § 3030 o. z., podle něhož je na práva a povinnosti posuzované podle právních předpisů platných do dne 31. 12. 2013 třeba použít zásady, na nichž stojí nynější soukromé právo. Podle stěžovatelky je nová právní úprava "benevolentnější" a v zásadě připouští platnost závěti i bez připojení data pořízení apod. Stěžovatelka se domnívá, že bylo porušeno též její právo na předvídatelnost soudních rozhodnutí, neboť za stejného skutkového stavu dospěly obecné soudy k odlišným právním závěrům. Nemůže se ubránit dojmu, že krajský soud a Nejvyšší soud nepřekročily mez pozitivistického výkladu příslušných ustanovení zákona, čímž postupovaly do jisté míry svévolně a v rozporu s ústavními principy. To potvrdil "pozitivistický" náhled Nejvyššího soudu, který podle stěžovatelky konstatoval "nepoužitelnost" výkladových zásad části první hlavy I o. z. s tím, že jimi nelze doplňovat chybějící formální náležitosti právních úkonů (právních jednání).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Proto se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí, svěřených mu Ústavo u. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením platnosti závěti krajským soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatelka staví svou argumentaci na tvrzení, že formalistickým výkladem zákona vyžadujícím alespoň podpis zůstavitelky v těch částech závěti, které byly změněny po původním stvrzení listin y, nerespektuje skutečnou vůli zůstavitelky. A to především tím, že rozhodné právní normy údajně nebyly vyloženy v souladu se zásadami dnes platné právní úpravy, jak vyžaduje přechodné ustanovení § 3030 o. z. Tento zásadní argument stěžovatelky však vychází ze směšování výkladu projevu vůle stěžovatelky s posouzením zákonných (formálních) náležitostí listin y, na níž byl zachycen.
10. Obecné soudy v napadených rozsudcích srozumitelně odůvodnily, že závěť nebyla neplatná pro nedostatek vůle zůstavitelky, nýbrž pro nedodržení zákonných podmínek pro možnost vykládat vůli či pro nastoupení jejích účinků. V napadených rozsudcích podaný výklad § 480 odst. 1 obč. zák. není v rozporu s ústavním pořádkem; soudy neposuzovaly existenci jiné, "nové" závěti (která by sama musela být podepsána a datována), nýbrž analogicky zákonné náležitosti závěti původní ve vztahu k celému jejímu rozsahu. Proto nelze dospět k závěru, jak se domnívá stěžovatelka, že ruší-li nová závěť tu předchozí, jsou významné úpravy závěti souladné s aktuální vůlí zůstavitelky právně platné, i když nejsou podepsány. Napadené rozsudky se týkají podmínek, na základě jejichž splnění lze na jednoznačnou a skutečnou vůli zůstavitelky usuzovat. Obecné soudy logicky vyložily, jaké podmínky musí provedené změny splňovat, aby je bylo možné považovat za platné. Nadto nedovodily neplatnost závěti v ostatních jejích částech a nelze tak učinit závěr, že zákon vyložily způsobem, který zákonodárce neměl na mysli a který by vedl k "negaci autonomie vůle zůstavitelky". Podle stěžovatelkou prezentovaného výkladu by naopak byly platné i ty závěti, které neobsahují zákonné náležitosti jako předpoklad jejich platnosti, nebylo-li by sporné, že obsahují vůli zůstavitelů. Je však zřejmé, že právě nejistotu ohledně následného (spekulativního) dovozování vůle zůstavitelů zákon chrání prostřednictvím přesných, byť (avšak logicky) poměrně přísných formálních požadavků.
11. Měla-li stěžovatelka za to, že se soudy "dovolávaly slov právního předpisu proti jeho smyslu", je zapotřebí uvést, že i tato námitka byla v napadených rozsudcích vypořádána. Podstatou formálních náležitostí závěti totiž podle Nejvyššího soudu není stanovení "vyšší obtížnosti" nastoupení kýžených právních následků. Byť se setrvání na podmínkách uvedení data a podpisu i u změn, jejichž pravost nebyla sporná, může jevit poměrně striktním, plyne z výkladu podaného dovolacím soudem, že slouží právě jako předpoklad možnosti následného výkladu vůle obsažené v závěti. Výklad zaujatý obecnými soudy v napadených rozsudcích podtrhuje vysokou závažnost daného právního jednání a jeho potenciálních důsledků. Tím je naopak chráněna právní jistota ostatních osob (včetně potenciálních dědiců), že závěti budou podle příslušných právních předpisů vykládány v souladu s jednoznačnou vůlí zůstavitelů. Jinak řečeno podle vůle, o níž není rozumný důvod pochybovat. Tyto pochybnosti však soudy v napadených rozhodcích vyjádřily a jejich následky odůvodnily ústavně souladným způsobem. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelce, že Nejvyšší soud konstatoval nepoužitelnost § 3030 o. z.; naopak vysvětlil jeho vztah k posuzované věci a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Právní závěry obecných soudů tak nelze prismatem ústavního pořádku shledat excesivními.
12. Napadené rozsudky nejsou, na rozdíl od stěžovatelčina mínění, v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2005
sp. zn. IV. ÚS 629/03
(N 86/37 SbNU 181). V této věci šlo o vlastní výklad projevu vůle učiněného v závěti, ve které zůstavitelka patrně omylem označila jiné pozemkové parcely, než se nacházely v jejím vlastnictví, přičemž o osobě dědice jí vlastněných nemovitostí ani splnění formálních náležitostí nepanovaly pochybnosti.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu