Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1528/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTOTRANS PETROL s. r. o., v konkursu, se sídlem ve Velichovkách, Jaroměřská 47, zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504/54, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. , -85, ze dne 27. 2. 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. , -78, ze dne 24. 10. 2018, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -60/celk.12 ze dne 6. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, a 2) Kanceláře správců v. o. s., insolvenčního správce stěžovatelky, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu majetku podle d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces podle y a právo na účinné opravné prostředky podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice 1), mimo jiné zjistil úpadek stěžovatelky (v postavení dlužníka) a na její majetek prohlásil konkurs. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil jako věcně správné. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu částečně odmítl (v rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení krajského soudu v jiných výrocích než ve výroku o zjištění úpadku stěžovatelky); ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl, jelikož dospěl k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu v této části správné.

3. Stěžovatelka se svojí ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů; její argumentaci lze shrnout následovně: Je přesvědčena, že obecné soudy se v insolvenčním řízení dostatečně nezabývaly jí tvrzeným neoprávněným zásahem státu do jejího vlastnického práva, v důsledku kterého se dostala do konkursního řízení. Stěžovatelka rozporuje zejména závěr krajského soudu, podle kterého je předlužena, jelikož má více věřitelů (z nichž se do insolvenčního řízení přihlásilo 19), přičemž její závazky (přihlášené pohledávky ke dni rozhodnutí v celkové výši 179 775 03, 94 Kč) rovněž převyšují hodnotu jejího majetku, který má hodnotu maximálně 25 000 000 Kč. Obecné soudy podle stěžovatelky při posuzování platební neschopnosti stěžovatelky nevzaly v úvahu, že k ní došlo v důsledku nezákonného postupu příslušného správce daně (Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště v Náchodě), který dne 20. 5. 2015 vydal několik zajišťovacích příkazů. Uvedenými zajišťovacími příkazy byla stěžovatelce uložena povinnost, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty, která nebyla dosud stanovena, a kterou správce daně předběžně vyčíslil na celkovou výši 89 281 414 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku výkonu zajišťovacích příkazů, který vedl k zajištění veškerých finančních hodnot stěžovatelky, která nemohla dostát svým závazkům vůči svým věřitelům, doposud plněné řádně. Jednotlivé přihlášené pohledávky podle stěžovatelky vznikly až poté, co došlo k předmětnému nezákonnému zásahu státu; kdyby se stěžovatelka nemusela domáhat nápravy před správními soudy, do předlužení by se nedostala.

4. Podle stěžovatelky obecné soudy nepřihlédly ke konkrétním skutkovým okolnostem jejího případu. Rozsudkem krajského soudu č. j. -333 ze dne 26. 10. 2016, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -38 ze dne 23. 2. 2017, bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o platnosti předmětných zajišťovacích příkazů, přičemž Odvolací finanční ředitelství předmětné zajišťovací příkazy pro jejich nezákonnost následně zrušilo a řízení zastavilo. Stěžovatelka rovněž uplatnila žalobu na náhradu škody za postup správce daně v daňovém řízení. Obecné soudy podle stěžovatelky dále nezohlednily, že rozporuje samotnou výši pohledávky správce daně. Stěžovatelka proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým byly potvrzeny dodatečné platební výměry, jimiž správce daně doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2012 až prosinec 2013 v celkové výši 89 282 827 Kč, brojila správní žalobou a krajský soud předmětné rozhodnutí rozsudkem č. j. -235 ze dne 28. 2. 2020 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. V napadených usneseních podle stěžovatelky zcela chybí řádné posouzení její likvidity ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); takové posouzení ani řádně být provedeno nemohlo, neboť soudy po stěžovatelce v insolvenčním řízení nevyžadovaly výkaz stavu likvidity stěžovatelky podle a ani ji k tomu nestanovily lhůtu.

5. Stěžovatelka rovněž spatřuje v aplikaci přílišnou tvrdost - nemohla stanovenou lhůtu tří měsíců pro odvrácení platební neschopnosti po splatnosti peněžitých závazků splnit, jelikož zvláštní zákony neumožňují projednání různých žalob (stěžovatelkou podaných) ve lhůtě tří měsíců. Podle stěžovatelky bylo konečně porušeno její základní právo na spravedlivý proces, neboť v průběhu insolvenčního řízení došlo ke dni 1. 7. 2017 k novelizaci ustanovení , přičemž v rámci insolvenčního řízení stěžovatelka nebyla nikdy obecnými soudy poučena o možnosti posuzovat věc dle novely a nebyla ani vyzvána k předložení výkazu stavu likvidity.

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatelky je však zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá - vyjma obecného odkazu na články y a Úmluvy - jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka toliko rozporuje interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy v insolvenčním řízení; zejména tvrdí, že obecné soudy nevzaly při posuzování naplnění podmínek úpadku dostatečně v potaz paralelně probíhající řízení, ve kterých stěžovatelka brojila před správními soudy proti postupu příslušného správce daně (tj. otázka zákonnosti zajišťovacích příkazů a dodatečných platebních výměrů). S takovým tvrzením se však Ústavní soud neztotožnil.

8. Krajský soud se v bodu 46 napadeného usnesení stěžovatelkou tvrzeným nezákonným postupem správce daně zabýval a srozumitelně a logicky vysvětlil, proč samotný důvod platební neschopnosti stěžovatelky nemá vliv na zjištění jejího úpadku; zároveň vysvětlil, proč aplikace v případě stěžovatelky není namístě. Právě uvedené závěry krajského soudu potvrdil i odvolací soud v bodu 24 napadeného usnesení. Ohledně námitky stěžovatelky týkající se povinnosti obecných soudů poskytnout lhůtu stěžovatelce k předložení výkazu stavu likvidity ve smyslu lze toliko odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který pečlivě odůvodnil, proč se v insolvenčních řízeních, v nichž k 1. 7. 2017 lhůta určená věty první již uplynula, k výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity pro účely nepřihlíží. Nejvyšší soud v bodech 31 až 35 napadeného usnesení podrobně vyložil, proč lze přihlédnout k výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity předloženému dlužníkem při projednání insolvenčního návrhu podaného věřitelem pro účely , předložil-li jej dlužník ve lhůtě určené ve včasné výzvě insolvenčního soudu vydané podle ; výzva insolvenčního soudu podle je přitom včasná jen tehdy, jestliže ji insolvenční soud vydal ve lhůtě určené v .

9. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v potaz skutečnost, že krajský soud rozsudkem č. j. -235 zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ohledně dodatečných platebních výměrů lze uvést následující: Zaprvé, předmětný rozsudek krajského soudu byl vydán až 28. 2. 2020, tzn. den po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, obecné soudy k němu tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení přihlédnout nemohly. Zadruhé, svoji argumentací stěžovatelka de facto rozporuje samotnou výši přihlášené pohledávky příslušného správce daně; zpochybnit výši a zákonnost přihlášených pohledávek lze v rámci insolvenčního řízení prostřednictvím tzv. incidenčních sporů. Ústavní soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatelka tak učinila. Krajský soud ve věci o určení pravosti pohledávek Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj ve výši 124 544 655,50 Kč usnesením č. j. -47 ze dne 25. 6. 2019 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. . Z právě uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud bude mít prostor zohlednit argumentaci stěžovatelky ohledně nezákonnosti dodatečných platebních výměrů právě v incidenčním řízení.

10. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů ( a y) [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, neboť z nich lze seznat, z jakých procesních a skutkových okolností případu vyšly, jakou právní úpravu na daný případ aplikovaly a k jakým právním závěrům dospěly - jsou tedy ústavně konformní.

11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle , jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu