Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1305/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Rostislava Kyncla, zastoupeného Martinem Lorencem, advokátem se sídlem Krapkova 452/38, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -306 ze dne 25. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. -276 ze dne 2. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. -232 ze dne 13. 11. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu stěžovatele na určení vlastnického práva jeho rodičů k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Týneček, a to ke dni 5. 9. 2012 z titulu společného jmění manželů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy dostatečně nepřihlédly k historické společensko-právní situaci, a kladou na jeho právní předchůdce přepjaté požadavky ohledně automatické nutnosti orientace v pozemkové evidenci, v té době značně nepřehledné a obtížně dostupné, jakož i ohledně nutnosti přesné komparace a detailní kontroly tohoto evidovaného stavu se stavem skutečným a se zněním smlouvy. Tím dle jeho názoru zatížily svá rozhodnutí podstatnými vadami, jež mají ústavněprávní přesah. Stěžovatel k tomu dále uvedl, že tyto jeho úvahy zcela odpovídají právnímu názoru, vyjádřenému Ústavním soudem v nálezu

sp. zn.

, který dle jeho názoru řeší téměř totožnou situaci. Nesouhlasí s odvolacím soudem, který si z tohoto nálezu izolovaně vybral jednu odlišnost, na níž demonstroval jeho nepřípadnost na souzenou věc. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečně konkrétně vyložily, proč právní předchůdci stěžovatele, tedy jeho rodiče, nemohli být v dobré víře ohledně (ne)zcizení sporných nemovitostí. Nevyšly přitom jen ze samotné skutečnosti, že v předmětné kupní smlouvě nebyly tyto nemovitosti zahrnuty, ale zabývaly se dobrou vírou rodičů stěžovatele v širších souvislostech, včetně otázky možného vydržení. Poukázaly přitom na některé dílčí okolnosti, které z hlediska stěžovatelem tvrzeného převodu dotčených nemovitostí minimálně vzbuzují nezanedbatelné pochybnosti. Příkladmo lze uvést požadavek právního předchůdce žalovaných, adresovaný otci stěžovatele v roce 1991, aby mu vrátil stodolu s tvrzením, že tu jim neprodal (srov. bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu).

Ani odkazu stěžovatele na nález

sp. zn.

ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345) nelze přisvědčit. Totiž ve věci řešené citovaným nálezem byli právní předchůdci stěžovatelky přesvědčení o své dobré víře zvláště tím, že jejich sporné vlastnické právo k tehdejším pozemkům bylo zapsáno v evidenci nemovitostí. Tato specifická odlišnost je v porovnání s nyní řešeným případem zásadní povahy, a nikoli nepodstatným rozdílem, jak se domnívá stěžovatel. Stěží si lze představit okolnost, jež by domnělého vlastníka utvrzovala v jeho vlastnictví ještě silněji nežli potvrzení tohoto stavu v úřední evidenci státním orgánem. V nynější věci však stav zápisu v někdejší evidenci nemovitostí zcela odpovídal předmětu kupní smlouvy, a proto nejsou právní názory vyslovené v daném nálezu na souzený případ přenositelné. Krajský soud ostatně na tento stěžejní rozdíl řádně poukázal, a nepostupoval tak ústavně nekonformně.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu