Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3411/19

Nález

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelek obchodní korporace MTL Group, s. r. o., sídlem Szakkayho 40/1, Košice, Slovenská republika, a obchodní korporace DAHANAX, s. r. o. v likvidaci, sídlem Hradní 27/37, Ostrava, obou zastoupených JUDr. Miluší Kulhavou, advokátkou, sídlem Sladovnická 274/16, Bruntál, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2019 č. j. -53 a ze dne 20. srpna 2019 č. j. -46, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

I. Usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2019 č. j. -53 a ze dne 20. srpna 2019 č. j. -46 bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu zaručené v d. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2019 č. j. -53 a ze dne 20. srpna 2019 č. j. -46 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") se stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen " ") označených v záhlaví, tvrdíce, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v a d (dále jen " "), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz), ústavních stížností a jejich příloh se podává, že u krajského soudu se vede pod sp. zn. insolvenční řízení s dlužníkem STŘEDOMORAVSKÁ METALURGICKÁ A STROJÍRENSKÁ, a. s. v likvidaci, (dále jen "dlužník"). zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 20. 1. 2010 č. j. a usnesením ze dne 15. 3. 2010 č. j. na jeho majetek prohlásil konkurz. Do insolvenčního řízení přihlásila druhá stěžovatelka dvě pohledávky za dlužníkem. První ve výši 3 465 526,32 Kč a druhou ve výši 11 105 984,76 Kč, celkem tedy ve výši 14 571 511,08 Kč. V přihlášce tvrdila, že pohledávky tvoří neuhrazené splátky z úvěrové smlouvy a sankční úrok.

3. Dne 22. 2. 2016 podal Ing. Tomáš Endl návrh na vstup do insolvenčního řízení místo druhé stěžovatelky co do částky 5 000 000 Kč, a to podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů. jeho vstup do řízení povolil I. výrokem usnesení ze dne 22. 11. 2016 č. j. -14. V odůvodnění uvedl, že dlužník vystavil ve prospěch druhé stěžovatelky směnku splatnou bez protestu na částku 12 260 421,60 Kč, kterou avaloval Ing. Endl. Šlo o zajišťovací směnku k pohledávkám přihlášeným druhou stěžovatelkou do insolvenčního řízení. Tato stěžovatelka se následně na Ing. Endlovi úspěšně domohla uspokojení své pohledávky, a to ve výši 5 000 000 Kč, z titulu jeho směnečného rukojemství. Uspokojením pohledávky Ing. Endlem z titulu směnečného rukojemství dle krajského soudu nastala v průběhu insolvenčního řízení skutečnost ve smyslu , se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení. Z tohoto důvodu povolil vstup Ing. Endla do insolvenčního řízení co do částky 5 000 000 Kč namísto druhé stěžovatelky.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v odvolacím řízení usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. -33 zmíněné usnesení krajského soudu změnil tak, že návrh, aby Ing. Endl vstoupil do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do částky 5 000 000 Kč, se zamítá. Vrchní soud zdůraznil, že druhá stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku z titulu úvěrových smluv. Dále se podrobně zabýval institutem směnečného rukojemství. Zmínil, že směnečný rukojmí nestojí, jak je tomu u ručení dle , jen za konkrétním dlužníkem, nýbrž zajišťuje, že směnka bude vůbec zaplacena. Při výkonu práv ze směnky pak má postavení jednoho ze samostatně solidárně zavázaných směnečných dlužníků, nemá však žádný vztah k pohledávce, ke které se směnka kauzálně váže. Směnečné rukojemství je tak speciální povahy a zásadně se liší od obecné úpravy ručení. Zmínil, že dle , zákon směnečný a šekový, se může směnečný rukojmí, který směnku zaplatil, obrátit na dlužníka ze směnky (a jeho případné předchůdce) a vykonat postižní práva ze směnky. Vrchní soud pak uzavřel, že částečným plněním Ing. Endla z titulu směnečného rukojemství (zaplacení na směnku dlužníka), Ing. Endl pouze nabyl originárním způsobem práva ze směnky. Protože však druhá stěžovatelka do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku z titulu směnky, nýbrž z titulu úvěrové smlouvy, k níž se pouze vázalo zajištění směnkou, není Ing. Endl osobou, která by mohla podle vstoupit do insolvenčního řízení na základě toho, že plnila jako směnečný rukojmí na zajišťovací směnku.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2018 č. j. -42 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz) změnil usnesení vrchního soudu tak, že se odvolání odmítá. Shledal, že proti usnesení krajského soudu bylo odvolání nepřípustné, a to podle za přiměřeného použití .

6. Následně dne 6. 8. 2019 Ing. Endl podal návrh na svůj vstup do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do částky 1 654 315 Kč. Usnesením ze dne 20. 8. 2019 č. j. -46 (dané usnesení je napadeno ústavními stížnostmi) připustil ohledně uvedené částky vstup Ing. Endla do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky. zmínil, že z titulu směnečného rukojemství došlo na Ing. Endlovi k vymožení částky 1 654 315 Kč, kterou obdržela druhá stěžovatelka. Tím byly dle krajského soudu splněny podmínky pro vstup Ing. Endla do řízení dle a .

7. Dne 2. 9. 2019 podala druhá stěžovatelka návrh, aby soud připustil vstup první stěžovatelky do insolvenčního řízení na její místo co do částky 14 571 511,08 Kč, neboť své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení na ni postoupila, k čemuž doložila smlouvu o postoupení pohledávek. Dále vyjádřila názor, že vstupu první stěžovatelky do řízení ohledně celé zmíněné částky 14 571 514,08 Kč nebrání usnesení krajského soudu č. j. -14 (bod 3) a č. j. -46 (bod 6), jimiž rozhodl o vstupu Ing. Endla do řízení namísto druhé stěžovatelky ohledně celkové částky 6 654 315 Kč. Zmínila, že těmito usneseními není dle vázán, a označila je za věcně nesprávná. Jejich věcnou nesprávnost spatřovala ve shodné argumentaci, již uvedl vrchní soud v usnesení č. j. -33 (bod 4). Tj. tvrdila, že Ing. Endl z titulu plnění na zajišťovací směnku nabyl originárním způsobem toliko práva ze směnky. Zdůraznila však, že do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku ze směnky, nýbrž pohledávku z úvěrové smlouvy, kterou Ing. Endl nenabyl tím, že plnil na zajišťovací směnku.

8. O návrhu na vstup první stěžovatelky do řízení namísto druhé stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 5. 9. 2019 č. j. -53 (toto usnesení je napadeno ústavními stížnostmi). jím připustil vstup první stěžovatelky do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do částky 7 917 196,08 Kč (I. výrok) a vstup nepřipustil co do částky 6 654 315 Kč (II. výrok). V odůvodnění zmínil, že již v dřívějším průběhu řízení připustil vstup Ing. Endla do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky co do celkové částky 6 654 315 Kč (srov. body 3 a 6), proto vycházel z toho, že druhá stěžovatelka měla v řízení přihlášenou pohledávku jen ve zbývající výši 7 917 196,08 Kč, již postoupila na první stěžovatelku, a jen ohledně této částky připustil vstup první stěžovatelky do insolvenčního řízení.

II. Argumentace stěžovatelek

9. Druhá stěžovatelka potvrdila, že od Ing. Endla obdržela částky 5 000 000 Kč a 1 654 315 Kč, které byly uhrazeny z důvodu jeho směnečného rukojemství.

10. Stěžovatelky však zmínily, že směnečný rukojmí zajišťuje "zaplacení směnky", nikoli to, že směnka bude tím či oním směnečným dlužníkem zaplacena. Rukojmí tak nestojí za konkrétním směnečným dlužníkem. Při výkonu práv ze směnky má postavení jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků, nemá však žádný vztah k pohledávce, která je směnkou zajištěna. Z § 49 zákona směnečného a šekového vyplývá, že aval, který směnku zaplatil, se může obrátit na dlužníka ze směnky a vykonat přímá práva ze směnky. Směnečné rukojemství je tak speciální povahy a liší se od obecné úpravy ručení. Protože druhá stěžovatelka do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku z titulu směnky, ale z titulu jiných právních vztahů - smluv o úvěru, které směnka jen zajišťovala, není Ing. Endl, který jako směnečný rukojmí na směnku platil, ručitelem ve smyslu , na něhož by přihlášená pohledávka z úvěrových smluv přešla.

11. Stěžovatelky poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. , dle něhož z povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení) nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky; není proto správná argumentace vycházející z chybné představy o nahrazující povaze zajišťovací směnky ve vztahu k zajištěné pohledávce. Stěžovatelky též zmínily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. , dle něhož plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a rovněž plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.

12. Podle stěžovatelek měl Ing. Endl do insolvenčního řízení jako podmíněnou přihlásit svou směnečnou pohledávku proti upadnuvšímu dlužníku a po plnění na směnku jako směnečný rukojmí měl insolvenčnímu soudu notifikovat, že se jeho pohledávka stala nepodmíněnou. Takto však Ing. Endl nepostupoval.

13. Napadená usnesení krajského soudu stěžovatelky považují za rozporná s hmotným právem. Dále namítly, že napadená usnesení jsou nepřezkoumatelná. je vydával s vědomím odlišného názoru vrchního soudu vyjádřeného v rozhodnutí o odvolání. Byť dané rozhodnutí vrchního soudu změnil Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti odvolání, měl se dle stěžovatelek názorem vrchního soudu řídit, nebo se s ním měl alespoň argumentačně vypořádat, což neučinil.

III. Vyjádření účastníka řízení, vzdání se postavení vedlejšího účastníka

14. ve vyjádření k ústavním stížnostem uvedl, že usnesením č. j. -14 (bod 3) rozhodl o vstupu Ing. Endla do insolvenčního řízení namísto druhé stěžovatelky. Rozhodnutí vrchního soudu č. j. -33 (bod 4) o odvolání proti tomuto usnesení krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -42 (bod 5) změněno tak, že se odvolání odmítá. Nebylo zde tak rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byl vázán. V dané fázi insolvenčního řízení měla druhá stěžovatelka pohledávku ve výši 9 571 511,08 Kč a Ing. Endl ve výši 5 000 000 Kč. Usnesením č. j. -46 (bod 6) rozhodl po opětovném částečném uspokojení druhé stěžovatelky Ing. Endlem o jeho vstupu do řízení co do částky 1 654 315 Kč. V této fázi insolvenčního řízení měla druhá stěžovatelka pohledávku ve výši 7 917 196,08 Kč a Ing. Endl ve výši 6 654 315 Kč. Usnesením č. j. -53 (bod 8) rozhodl o převodu přihlášené pohledávky z druhé stěžovatelky na první stěžovatelku. V dané fázi insolvenčního řízení měla první stěžovatelka pohledávku ve výši 7 917 196,08 Kč a Ing. Endl ve výši 6 654 315 Kč.

15. Ústavní soud zaslal Ing. Endlovi ústavní stížnosti k vyjádření, k čemuž připojil doložku podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), ve spojení s . V této doložce ho Ústavní soud upozornil, že bude mít za to, že se vzdal postavení vedlejšího účastníka v případě, že se k ústavním stížnostem nevyjádří. Ing. Endl se nevyjádřil, má se tudíž za to, že se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, které by mu jinak svědčilo.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s až 31 . Proti usnesením napadeným ústavními stížnostmi není odvolání přípustné (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2018 č. j. -42). Důsledky napadených rozhodnutí by nebylo možno efektivně odstranit v dalších fázích insolvenčního řízení. Ústavní stížnosti jsou tudíž přípustné.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu, zda nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatelek.

18. Stěžovatelky namítly nedostatečné odůvodnění ústavními stížnostmi napadených usnesení. Ústavní soud shledal, že tato námitka je důvodná.

19. Právu na soudní ochranu zaručenému v y (a principu vyloučení libovůle) odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález ze dne 21. 1. 2014

sp. zn.

(N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. 11. 2013

sp. zn.

(N 199/71 SbNU 361); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999

sp. zn.

(U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. 9. 2009

sp. zn.

(N 207/54 SbNU 565); viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, stížnost č. 16034/90, § 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, ; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int]. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že bylo nezbytné usnesení napadená ústavními stížnostmi odůvodnit podrobněji, než jak učinil .

20. se zabýval otázkou, zda směnečný rukojmí, který uspokojil majitele směnky (druhou stěžovatelku), se může dle domáhat vstupu do insolvenčního řízení ohledně pohledávky z úvěrových smluv, kterou druhá stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení a která byla zajištěna směnkou, na niž směnečný rukojmí platil.

21. V ústavními stížnostmi napadených usneseních vycházel z toho, že takový směnečný rukojmí byl v postavení, v němž se mohl domáhat vstupu do insolvenčního řízení dle za přiměřeného užití . Daný závěr blíže neodůvodňoval, jen stručně uvedl, že směnečný rukojmí plnil na zajišťovací směnku. Z hlediska ústavního požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí bylo však v podmínkách posuzované věci nezbytné, aby svůj závěr blíže odůvodnil.

22. Nutnost podrobnějšího odůvodnění si vyžádala skutečnost, že v insolvenčním řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavními stížnostmi, bylo vydáno usnesení vrchního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. -33 (jeho obsah byl rekapitulován v bodě 4). Zde vrchní soud posuzoval stejnou právní otázku týkající se a jako v napadených usneseních, ovšem s opačným právním závěrem než . Stručně řečeno, vrchní soud shledal, že plnění z titulu směnečného rukojemství Ing. Endl pouze originárním způsobem nabyl práva ze směnky a jako směnečný rukojmí neměl žádný vztah k pohledávce, kterou směnka zajišťovala; druhá stěžovatelka do insolvenčního řízení nepřihlásila pohledávku ze směnky, ale pohledávku z úvěrové smlouvy, a proto vrchní soud shledal, že nebyly dány podmínky pro jeho vstup do řízení namísto druhé stěžovatelky. Zmíněným usnesením vrchního soudu nebyl vázán (ve smyslu ) při vydání ústavními stížnostmi napadených usnesení. Mohl se tedy striktně vzato od jeho závěrů odchýlit. Dané usnesení vrchního soudu bylo před jejich vydáním zrušeno Nejvyšším soudem (usnesením č. j. -42). To však nic nemění na tom, že měl usnesení napadená ústavními stížnostmi odůvodnit tak, aby z nich bylo patrno, proč nenásledoval argumentaci vrchního soudu, rozhodl-li se od závěrů vrchního soudu odchýlit.

23. Nutno podotknout, že samotné věcné hodnocení vrchního soudu k a nebylo ani v nejmenším zpochybněno Nejvyšším soudem. Usnesení vrchního soudu bylo zrušeno výhradně z toho důvodu, že dovolací soud shledal, že odvolání, o němž vrchní soud rozhodl věcně, bylo nepřípustné. V posuzovaném insolvenčním řízení tak nevyvstalo nic, co by po věcné stránce zpochybňovalo propracovanou a podrobnou argumentaci vrchního soudu k a vyslovenou přímo v podmínkách dané věci.

24. Při vydání prvního z ústavními stížnostmi napadených usnesení (tj. usnesení č. j. -46) tak postupoval způsobem, který vrchní soud před tím označil za nezákonný. Aniž by objasnil, o jaký výklad právních předpisů své rozhodnutí opírá a proč nepovažoval argumentaci vrchního soudu za přiléhavou, nelze z usnesení krajského soudu seznat, proč byly dány podmínky pro vstup do řízení, o němž rozhodl. Aby mohlo být dané usnesení krajského soudu srozumitelné i pro subjekty, pro něž znamenalo v řízení nepříznivý následek (tj. druhou stěžovatelku a potažmo i první stěžovatelku vzhledem k následnému postoupení pohledávky), muselo se vymezit proti argumentaci uvedené vrchním soudem ve zmíněném usnesení č. j. -33 v případě, že je nenásledoval. Při vydání daného usnesení krajského soudu totiž zůstala nezodpovězena otázka, která v posuzované věci nevyhnutelně vyvstala, a to otázka, proč se neměla uplatnit argumentace vrchního soudu. Nejsou-li zřejmé důvody soudního rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která je v rozporu se zásadou právního státu [nález ze dne 3. 3. 2020

sp. zn.

(N 40/99 SbNU 33), bod 45 odůvodnění], což byl i případ napadeného usnesení krajského soudu. Dané usnesení krajského soudu je tak nepřezkoumatelné, čímž porušil své povinnosti vyplývající z y a tomu odpovídající právo stěžovatelek.

25. Druhé usnesení krajského soudu napadené ústavními stížnostmi (tj. usnesení č. j. -53) bylo vydáno na základě návrhu podaného druhou stěžovatelkou, do něhož vtělila argumentaci shodnou s tou, kterou zmínil vrchní soud ve svém usnesení č. j. -33, tj. rozebírala, proč není možný vstup směnečného rukojmího do daného insolvenčního řízení podle a . Ani ve druhém usnesení napadeném ústavními stížnostmi se ani slovem nevypořádal s argumentací vrchního soudu, kterou do svého návrhu přejala druhá stěžovatelka. Šlo přitom o argumentaci, která směřovala proti jednomu ze základních východisek, na němž následně své usnesení vystavěl. I druhé usnesení krajského soudu je tudíž nepřezkoumatelné, čímž byly stěžovatelky zkráceny na právu na soudní ochranu podle y.

26. V ústavních stížnostech stěžovatelky uplatnily i námitku, v jejímž rámci dovozovaly, že ke vstupu směnečného rukojmího do daného insolvenčního řízení nebyly dány podmínky podle a . Posouzení této námitky Ústavním soudem znemožňuje nepřezkoumatelnost napadených usnesení krajského soudu.

VI. Závěr

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že porušil základní právo stěžovatelek na soudní ochranu ( y), neboť svá usnesení napadená ústavními stížnostmi nevybavil řádným odůvodněním. Ústavní stížnosti jsou tedy důvodné a Ústavní soud napadená usnesení zrušil podle .

28. V dalším průběhu insolvenčního řízení je povinen vydat přezkoumatelná rozhodnutí o návrzích, o nichž rozhodl usneseními zrušenými Ústavním soudem. To znamená, že setrvá-li na závěru odlišném od argumentace vrchního soudu vtělené do usnesení č. j. -33, bude nezbytné, aby dostatečně objasnil, proč tato argumentace není přiléhavá a jak nahlíží na otázky směnečného práva předestřené vrchním soudem a potažmo i druhou stěžovatelkou. Nález Ústavního soudu však nijak nebrání své dřívější závěry přehodnotit a argumentaci vrchního soudu učinit součástí svého odůvodnění. Nezbytné je, aby své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Na tomto místě nepřísluší Ústavnímu soudu, aby předepisoval, zda má z argumentace vrchního soudu vyjít, nebo nikoli. Bez znalosti důvodů, které vedly k vydání ústavními stížnostmi napadených usnesení a které Ústavnímu soudu i stěžovatelkám zůstaly skryty pro nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu, totiž není možno hodnotit, zda po věcné stránce napadená usnesení neporušovala ústavní předpisy, resp. základní práva či svobody stěžovatelek.