Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3667/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Josefa Papáčka a b) Romany Papáčkové, obou zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fűgnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2019 č. j. -768 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2018 č. j. -745, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva dle , y, , , 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") sp. zn. Ústavní soud jen stručně rekapituluje následující skutečnosti, neboť jsou stěžovatelům známy.

3. Stěžovatelé se svou žalobou ze dne 4. 5. 2000 domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované SILNICE GROUP, a.s. (dále jen "žalovaná") povinnost nahradit škodu uvedením nemovitosti do předešlého stavu, a to na domě č. p. X1 postaveném na st. parc. č. X2 v k. ú. Žatec a na garáži postavené na témže pozemku. Žalovaná prováděla stavební práce - hutnění povrchu vibračním válcem na st. parc. č. X3 v k. ú. Žatec, touto provozní činností žalované došlo k poškození domu stěžovatelů, a to vzniku trhlin ve zdivu popsané ve znaleckém posudku č. 4/2000 soudního znalce v oboru stavebnictví - specializace statika Ing. Jiřího Khola ze dne 13. 3. 2000.

4. Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. -702 (třetí rozsudek ve věci) uložil žalované výrokem I. nahradit škodu stěžovatelům odstraněním tří požadovaných oprav trhlin blíže uvedeným způsobem, a to ve lhůtě do tří měsíců, výrokem II. zamítl návrh stěžovatelů na další uložení povinnosti nahradit škodu ohledně čtyř požadovaných oprav a žalované byla zároveň uložena povinnost zaplatit České republice okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 41 442,10 Kč výrok III. a dále povinnost zaplatit stěžovatelům náklady právního zastoupení ve výši 64 743 Kč výrok IV.

5. Žalovaná podala odvolání do výroků I., III. a IV. rozsudku okresního soudu. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. -745 změnil výrok I. tak, že žaloba se zamítá, výrokem II. stěžovatelům uložil povinnost zaplatit České republice okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 41 442,10 Kč a žalované nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 63 576,25 Kč výrokem III.

6. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 č. j. -768 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by stěžovateli v dovolání formulované otázky byly způsobilé založit jeho přípustnost dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

II.

Argumentace stěžovatelů

7. Rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu, stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že krajský soud provedl nesprávné právní hodnocení svým závěrem, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, neboť otázka účelnosti a možnosti uvedení jejich nemovitosti do předešlého stavu nebyla žádným provedeným důkazem prokázána. V této souvislosti stěžovatelé odmítli argumentaci krajského soudu a tvrdí, že se jedná o nepředvídatelné soudní rozhodnutí. Poukázali na nesprávný postup krajského soudu, který spočíval v tom, že nebyli poučení dle , nemohli navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení a v důsledku toho nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, což má vliv na právní posouzení sporu. Vyslovili přesvědčení, že pokud se chtěl krajský soud odchýlit od skutkových zjištění okresního soudu, měl za povinnost zopakovat dokazování, ale tento rozhodl zcela mechanicky, ignoroval důkaz ve formě místního šetření, provedené dokazování znaleckými posudky a bez poučení stěžovatelů žalobu zamítl. Dle přesvědčení stěžovatelů jsou písemná rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu nepřezkoumatelná pro absenci řádného odůvodnění, soudy se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a jsou výrazem libovůle při rozhodování.

8. Stěžovatelé rovněž namítli, že již v soudním řízení byla jednoznačně prokázána možnost a účelnost požadovaného způsobu opravy a to zejména znaleckými posudky Ing. Jiřího Kohla a u teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky, kde byl znalci popsán mechanismus vzniku trhlin, jejichž příčinou byla činnost vibračního válce užitého žalovanou. Okresní soud k posouzení účelnosti oprav stavby sice ustanovil soudního znalce Ing. Karla Playera, ale důkaz nakonec neprovedl pro nadbytečnost. Pokud krajský soud byl přesvědčen, že by důkaz znaleckým posudkem nadbytečný nebyl, měl stěžovatele dle řádně poučit. Krajský soud svým postupem nesplnil poučovací povinnost dle , vydal nepředvídatelné rozhodnutí a v důsledku toho stěžovatelé nebyli v řízení úspěšní. Neprovedením těchto - z pohledu stěžovatelů - relevantních důkazů se pak obecné soudy měly dopustit porušení procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté y.

9. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, aniž by napravil vady předchozího řízení. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posoudil dle přesvědčení stěžovatelů nesprávně, pouze konstatoval dovolací důvod dle , poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu a rozhodnutí blíže neodůvodnil, v důsledku toho je nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud jen konstatoval, že v dovolacím řízení nelze přihlédnout k uplatněným skutkovým námitkám. Stěžovatelé argumentovali judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, vyjádřili přesvědčení, že jim obecné soudy tímto svým postupem odepřely právo "na spravedlivé projednání případu".

10. Stěžovatelé mají za to, že postupem obecných soudů byla flagrantním způsobem porušena jejich základní ústavně zaručená práva, a to zejména extrémním rozporem mezi právními závěry obecného soudu a provedenými skutkovými zjištěními, změnou rozhodnutí bez opětovného provedení předmětných důkazů či absence poučení krajským soudem, proto navrhli, aby napadená rozhodnutí byla nálezem zrušena.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný dle .

13. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítají-li stěžovatelé jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatelů nebo nikoli [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 23. 10. 2018

sp. zn.

; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

14. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000

sp. zn.

(N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010

sp. zn.

(N 206/58 SbNU 857)].

15. Pojem svévole pak Ústavní soud setrvale interpretuje jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně jako rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004

sp. zn.

(N 178/35 SbNU 375) či nález ze dne 30. 9. 2014

sp. zn.

].

16. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný dle . Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů, kdy stěžovatelé jako poškození si zvolili způsob náhrady škody - uvedení věci do předešlého stavu dle (dále jen " ").

17. Uvedení věci do předešlého stavu, je podmíněno tím, že tento způsob náhrady je možný a zároveň účelný. Účelnost se posuzuje z hlediska hospodárnosti, možnost pak představuje kategorii objektivní, která vylučuje naturální restituci tam, kde uvedení do předešlého stavu brání překážka objektivní povahy. Pokud poškozený zvolí právě takový způsob náhrady škody, pak jej také ve vztahu k účelnosti a možnosti tíží důkazní břemeno.

18. Námitky stěžovatelů proti postupu krajského soudu v odvolacím řízení neshledal Ústavní soud důvodným, a to proto, že podle věty druhé platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci nejedná a stěžovatelé takovou skutečnost ostatně ani netvrdili.

19. Námitky stěžovatelů v ústavní stížnosti lze shrnout do tvrzení, že v důsledku nesprávného postupu krajského soudu neunesli důkazní břemeno. Stěžovatelé byli okresním soudem řádně poučeni na jednání dne 30. 7. 2015 podle až 3 (č. l. 487), aby označili důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení, ale tvrzení před okresním soudem neuplatnili. Okresní soud usnesením ze dne 23. 3. 2016 č. j. -591 k posouzení účelnosti oprav stavby ustanovil soudního znalce Ing. Karla Playera z oboru ekonomika, oceňování stavebních prací. Stěžovatelům uložil, aby uhradili zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 5 000 Kč do pěti dnů od právní moci usnesení. Na žádost stěžovatelů okresní soud prodloužil lhůtu k zaplacení zálohy do 5. 5. 2016, ale k úhradě nedošlo, proto důkaz nebyl proveden. Stěžovatelé tvrdili, že pokud ustanovený znalec není znalcem z oboru statiky, nemůže se k položeným otázkám vyjádřit a navíc je vypracování posudku nadbytečné s ohledem na další v řízení provedené důkazy. Takovou argumentaci však krajský soud nesdílel, neboť žádný v řízení provedený důkaz se této otázce, zejména hledisku účelnosti (ekonomičnosti) požadovaného rozsahu stavebních prací - opravy, nevěnuje.

20. Teprve nedostatečná procesní aktivita vyvolala nepříznivé následky pro stěžovatele, jež spočívaly v tom, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Karla Playera, což stěžovatelé namítají jako pochybení krajského soudu. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoli dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním.

21. Ústavní soud posoudil jako ústavně konformní závěr obecných soudů, které na základě provedeného dokazování posoudily všechny důkazy jednotlivě a v jejich souvislostech dle a rozhodly. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování (znaleckými posudky Ing. Jiřího Kohla a u teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky), výslechem svědků místním šetřením, listinnými důkazy, sdělením Městského úřadu v Žatci - stavebního úřadu, spisem Okresního soudu v Lounech sp. zn. , zprávou Pojišťovny České spořitelny, a.s., stavebním deníkem pro malé stavby, znaleckým posudkem o stavu nemovitostí při nabytí nemovitosti atd.) a spolehlivě zjistily skutkový stav a aplikovaly platnou právní úpravu. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelé své důkazní břemeno neunesli a v důsledku toho krajský soud žalobu zamítl. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu.

22. V dané věci stěžovatelé namítali nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

23. Stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Věc stěžovatelů již byla předmětem řízení před Ústavním soudem [k návrhu stěžovatele a) bylo rozhodnuto usnesením ze dne 7. 10. 2004

sp. zn.

; dále usnesením ze dne 6. 6. 2005

sp. zn.

] odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost, neboť průtahy v řízení nebyly shledány.

24. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni (srov. nález ze dne 23. 10. 2018

sp. zn.

, usnesení ze dne 12. 3. 2014

sp. zn.

a další). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo, argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.

25. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu