Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1157/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Tamary Korešové, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -344 ze dne 21. 1. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. -298 ze dne 18. 6. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že okresní soud částečně, v rozsahu 34 741,81 Kč, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 78 118 Kč s příslušenstvím z důvodů, že stěžovatelka bez právního důvodu užívala pozemky v jejím vlastnictví. Stěžovatelka měla žalobkyni z užívání těchto pozemků nacházejících se uvnitř areálu vyloučit tím, že pozemky oplotila a na části z nich pak byly vybudovány komunikace vlastněné stěžovatelkou. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně neprokázala užívání všech pozemků stěžovatelkou. Krajský soud změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal ještě částku 4 039,16 Kč, a to z důvodu početní chyby, které se dopustil soud prvního stupně.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním je extrémní rozpor. Namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by v rozhodném období vyloučila žalobkyni z užívání jejích pozemků. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

).

Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, zda a nakolik znemožnila žalobkyni užívat předmětné pozemky v rozhodném období. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud však na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ústavní soud se především neztotožňuje s názorem stěžovatelky ohledně extrémního rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Okresní soud své závěry, podle nichž stěžovatelka svými opatřeními de facto učinila předmětný pozemek pro žalobkyni nepřístupným, a proto bez ohledu na skutečnou intenzitu užívání pozemků, jí vzniklo bezdůvodné obohacení, velmi podrobně rozvedl. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž "bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval" (srov. rozsudky sp. zn. , ). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil a k odvolacím námitkám stěžovatelky doplnil, že pokud by vznik bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu byl vázán výlučně na to, že tutéž věc její vlastník užívat nemůže, znamenalo by to, že by bylo možné bezúplatné užívání téže věci osobou bez právního důvodu užívání jen tím, že tato osoba z užívání vlastníka zcela nevyloučí.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky v běžných civilních sporech, tedy ani znovu meritorně přezkoumával řádně odůvodněné závěry soudů. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu u nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování v běžných civilních sporech a přehodnocovat výroky soudu, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že soudy při rozhodování opodstatněně vzaly v úvahu relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavní soud rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je právě věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.

Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Jakkoliv je odůvodnění odvolacího soudu poměrně stručné, v situaci, kdy se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pak skutečnost, že argumentaci podrobněji nerozvedl, nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu