Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1251/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Svatomíra Moce, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 2. 2020 č. j. -8 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020 č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v , , a d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Okresního soudu Praha- východ (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení krajského soudu se podává, že stěžovatel se prostřednictvím návrhu na nařízení předběžného opatření domáhal uložení povinnosti společnosti PPL CZ s. r. o. (dále jen "odpůrce") plnit své závazky ze smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené mezi stěžovatelem a odpůrcem dne 22. 8. 2014.

3. Okresní soud napadeným usnesením návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření odmítl. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obecné soudy při rozhodování vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel podal dne 3. 2. 2020 návrh na nařízení předběžného opatření, avšak jistotu ve smyslu ustanovení složil teprve dne 4. 2. 2020, tedy opožděně. Na tomto závěru podle soudů nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že v době, kdy okresní soud rozhodoval o návrhu na nařízení předběžného opatření, disponoval již 3 dny s jistotou. Z hlediska aplikace ustanovení není totiž rozhodné, zda v době rozhodování soudu o předběžném opatření je jistota složena. Navíc podle soudů skutečnost, zda došlo či nedošlo v den podání návrhu ke složení jistoty, není skutkovou okolností rozhodnou pro nařízení předběžného opatření ve smyslu ustanovení , na které stěžovatel nesprávně odkazoval ve svém podání.

4. Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti shrnuje svou argumentaci v podstatě do jedné stěžejní otázky, "zda je ústavně konformní postup soudu, který odmítne návrh na předběžné opatření z důvodu časové neshody mezi úhradou jistoty a podáním návrhu, za situace, kdy v době rozhodování o návrhu již několik dnů na účtu soudu byla připsána jistota." Postup obecného soudu nadto označuje jako formalistický. V dalším textu provádí rekapitulaci skutkového stavu věci a poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. , v němž soud neodmítl návrh na nařízení předběžného opatření, přestože jistota nebyla zaplacena v den podání návrhu, nýbrž později, v mezidobí do vydání rozhodnutí o podaném návrhu.

5. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se lze ústavní stížností domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz ). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález

sp. zn.

).

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 č. j. -74 (viz výše), přičemž Ústavnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že v dané věci došlo k odmítnutí ústavní stížnosti usnesením pod sp. zn. . Ústavní soud se však v daném případě nezabýval postupem soudu, pouze upozornil na povahu rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření a na zdrženlivost Ústavního soudu v posuzování takového rozhodnutí. Na zmiňované však lze navázat dalšími závěry z odborné literatury. Podle komentáře k "jistota musí být zaplacena (složena) nejpozději v den, kdy je návrh podán, což může pro navrhovatele znamenat určité obtíže. Existují sice názory, podle nichž postačí, aby jistota byla zaplacena k okamžiku rozhodování o návrhu, tedy později než v den, kdy je návrh podán, nelze však navrhovateli doporučit, aby spoléhal na to, že bude rozhodovat právě soudce, který uvedený názor zastává. Nehledě na to, že rozhodnutí může být (dokonce má být) vydáno bezodkladně, tedy jen krátkou dobu po podání návrhu. ... Trvá-li navrhovatel i nadále na vydání předběžného opatření, nezbude mu nic jiného, než obstarat finanční prostředky, jistotu zaplatit a zároveň se zaplacením podat nový návrh. [srov. JIRSA, Jaromír aj. -77a Předběžná opatření. In: JIRSA, Jaromír. , 1. část: Soudcovský komentář (Systém ASPI)].

9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. S námitkami uplatňovanými stěžovatelem v ústavní stížnosti se dostatečným způsobem vypořádaly již obecné soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Jestliže v nyní posuzovaném řízení dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro rozhodování o samotném předběžném opatření, jde o individuální právní a skutkové hodnocení, do něhož Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat. Nadto nejde ve vztahu ke stěžovateli o rozhodnutí konečné, které by zakládalo překážku res iudicata; stěžovatel může návrh podat znovu a jistotu složit, případně doložit, že ji složit nemůže.

10. Ústavní soud v návaznosti na uvedené uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu