Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1295/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti VAPES CE s.r.o. se sídlem Horní Suchá, Stonavská 51/6, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 39/2, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 6. 2019 č. j. -78 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 30. 1. 2020 č. j. -110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv ve smyslu a d.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se domáhala na žalované (CALYPSO GROUP s.r.o.) zaplacení částky 435 600 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Okresní soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 435 600 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 152 808 Kč (výrok I.); zamítl žalobu v části požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 611 233,92 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), přičemž vyšel z poměru úspěchu, resp. neúspěchu obou účastníků podle

K odvolání stěžovatelky proti výroku II. a III. krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 26 823 Kč (výrok II.). Pokud jde o potvrzení nákladového výroku, odvolací soud jej odůvodnil tím, že stěžovatelka setrvávala na svém požadavku zaplacení smluvních pokut v celém rozsahu po dobu celého soudního řízení, a je tak na místě posuzovat její úspěch podle Stěžovatelka byla úspěšná ohledně kupní ceny ve výši 435 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 152 808,48 Kč naopak byla neúspěšná ohledně smluvní pokuty ve výši 611 233,92 Kč. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, jeho předmětem byl pouze požadavek stěžovatelky na zaplacení 611 233,92 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, odvolací soud rozhodl, že je povinná nahradit úspěšné žalované náklady řízení podle ve spojení s

Stěžovatelka nesouhlasí s napadenými výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Má za to, že při daném rozhodnutí ve věci samé jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, a v odvolacím řízení mělo být rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y).

Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, v níž se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov.

sp. zn.

).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla žádné ústavně právní námitky, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv. Podstata jejího návrhu spočívá v pokračující polemice a vyjádření nesouhlasu s právními závěry soudů. Jak však vyplývá z výše uvedeného, soudy své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně a logicky odůvodnily. V rozhodnutích nelze spatřovat porušení žádných ústavně zaručených práv.

Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu