Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 9/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Jäckela, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. -289, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 č. j. -234 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. března 2017 č. j. -197 ve znění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2017 č. j. -217, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. a) y se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení a a 3 d.

2. Stěžovatel se domáhal žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zaplacení náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány (dále jen "exekutor") v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. . Stěžovatel uhradil za svého zetě exekuovanou částku ve výši 45 396 Kč, poskytl tedy plnění za jiného ve smyslu , a to přímo při výkonu mobiliární exekuce v místě svého bydliště, neboť tímto úkonem fakticky zabránil dokončení mobiliární exekuce, když exekuovaná pohledávka byla zaplacením uvedené částky v hotovosti plně uspokojena. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, neboť je toho názoru, že postup exekutora není v souladu se zákonem. Stěžovatel namítal, že v průběhu samotné exekuce na něj byl vyvinut psychický nátlak, který neustál, neboť bezprostředně hrozilo, že bude zabavena veškerá elektronika v jeho domě, a tudíž, pod tíhou situace, uhradil zaměstnancům exekutora uvedenou částku. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v průběhu exekuce je možno uplatnit institut plnění za jiného, kdy osoba odlišná od dlužníka sama dobrovolně exekuovanou částku uhradí. Uvedený postup není nesprávným úředním postupem. Vydání částky, kterou stěžovatel za dlužníka uhradil, se musí stěžovatel domáhat u dlužníka, nikoliv u státu. Obvodní soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

3. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu napadl odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem, kterým potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení.

4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které bylo podle odmítnuto, a to zčásti pro vady, neboť dovolání napadající rozsudek městského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti, a zčásti pro nepřípustnost, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že částku ve výši 45 396 Kč uhradil zaměstnancům exekutora pod nátlakem, neboť zaměstnancům exekutora bylo známo, že majetek nacházející se v rodinném domě stěžovatele není ve vlastnictví povinného (zetě stěžovatele), a přesto určité movité věci uvedení zaměstnanci zahrnuli do soupisu movitých věcí, které byly určeny k provedení mobiliární exekuce. Tímto jednáním chtěl exekutor dosáhnout toho, že stěžovatel namístě v hotovosti exekuovanou sumu uhradí, což také následně nastalo. Takový postup exekutora stěžovatel považuje za tzv. nesprávný úřední postup, v jehož důsledku stěžovateli vznikla škoda. Stěžovatel dále uvádí, že povinný byl s dcerou stěžovatele v době provádění exekuce v rozvodovém řízení a že v domě stěžovatele nebydlel a ani tam neměl žádné své věci.

6. Stěžovatel uvádí, že se domnívá, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována, byť dovolání v posuzované věci bylo odmítnuto jako nepřípustné. K tomu stěžovatel předkládá judikaturu Ústavního soudu se závěrem, že Nejvyšší soud je povinen posoudit, zda v řízení před nižšími soudy nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Dle názoru stěžovatele tedy Nejvyšší soud byl povinen se námitkami uvedenými v dovolání věcně zabývat, což však neučinil. Tímto svým postupem Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a dospěl k závěru, že v případě napadených rozsudků obvodního soudu a městského soudu tomu tak není.

8. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. V posuzované věci představovalo ve smyslu výše uvedeném poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele odvolání. Rozsudek městského soudu, který byl v posuzované věci činný jako soud odvolací, byl stěžovateli doručen dne 5. 3. 2018. V rozsudku městského soudu stálo poučení, že dovolání není v dané věci přípustné. Stěžovatel přesto dovolání podal, a to v rozporu s poučením v rozsudku městského soudu i s právní úpravou, která podle považuje za nepřípustné dovolání proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Vzhledem k těmto okolnostem je nutno ústavní stížnost v části napadající rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu považovat za návrh podaný opožděně, neboť lhůta k jeho podání začala stěžovateli běžet již po doručení rozsudku městského soudu.

10. V části napadající usnesení Nejvyššího soudu posoudil Ústavní soud splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že zde ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud je oprávněn se meritorně zabývat toliko námitkou brojící proti postupu Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele, který jeho dovolání odmítl v meritu věci z důvodu nepřípustnosti, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní. Stěžovatel se domnívá, že takový postup Nejvyššího zakládá porušení y.

13. Této námitce však Ústavní soud nemůže přisvědčit, neboť otázka, kterou stěžovatel uvedenou námitkou předkládá, je Ústavním soudem judikaturně vyřešena, když Ústavní soud akceptuje právní úpravu obsaženou v vymezující nepřípustnost dovolání ze zákona. Uvedený závěr vyplývá i ze stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. . Vzájemný vztah řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti je nastaven tak, aby sami účastníci v každé fázi řízení dokázali rozeznat, jaké prostředky ochrany mají k dispozici. Pokud jasně stanoví, že nepřípustnost ze zákona je dána tehdy, bylo-li předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč (a nešlo zároveň o pracovněprávní spor, resp. spor ze spotřebitelských smluv), nejde o důvod, jehož posouzení by spočívalo na vůli Nejvyššího soudu, a účastníkům řízení je tedy prima facie jasné, že dovolání v předmětné věci nelze podat. Obecně v civilních věcech jsou na účastníky kladeny vyšší nároky stran procesní opatrnosti, což vyplývá již z klasické zásady vigilantibus iura scripta sunt. Odmítl-li se tedy Nejvyšší soud věcně zabývat dovoláním stěžovatele z důvodu jeho nepřípustnosti ze zákona, nelze v tomto postupu spatřovat porušení jeho práva podle y.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. V části týkající se rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu