Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1212/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Společenství vlastníků K. Pokorného 1347, 1348, 1349, sídlem Karla Pokorného 1347/73, Ostrava, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 307/19, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2020 č. j. -273 a výroku I usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy ze dne 8. dubna 2019 č. j. 203 Ex 28349/16-257, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníků řízení, a Denise Vinčeka, obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, a Společenství vlastníků ČEJKA, sídlem Porubská 1012/25, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a výroku I v záhlaví uvedeného usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených , 36 a 37 d.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, u Exekutorského úřadu Přerov je pod sp. zn. 203 Ex 28349/16 od 13. 10. 2016 vedeno exekuční řízení k uspokojení pohledávek Společenství vlastníků ČEJKA. V rámci uvedeného řízení byly vydraženy nemovitosti a soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha udělil dne 16. 1. 2019 příklep za nejvyšší podání ve výši 1 216 667 Kč. Výrokem I ústavní stížností napadeného usnesení soudní exekutor rozhodl o pořadí a výši uspokojení přihlášených pohledávek.

3. Stěžovatel přihlásil dne 15. 1. 2019 své pohledávky vůči dlužníku (jakožto vlastníkovi jednotky v budově, v níž stěžovatel provádí správu) ve výši 176 168,93 Kč, které měly souviset se správou domu a pozemku. Tyto pohledávky se dle b) , ve znění účinném ode dne 1. 12. 2017, uspokojují ve druhé skupině, a to do výše jedné desetiny výtěžku z prodeje jednotky. Soudní exekutor nicméně v napadeném usnesení aplikoval ve znění účinném do 30. 11. 2017, dle kterého stěžovatel takto privilegované postavení neměl. V konečném důsledku se tak na něj z výtěžku již ničeho nedostalo, jelikož rozdělovaná podstata byla vyčerpána dříve, než na stěžovatelovu pohledávku došlo.

4. Stěžovatel napadl usnesení exekutora odvoláním, o němž krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudního exekutora potvrdil. Krajský soud se zabýval otázkou intertemporální aplikace novely , k níž došlo Soud poznamenal, že předmětná novela neobsahuje intertemporální ustanovení, pročež zohlednil, že soudní praxe se v obdobných případech v minulosti přiklonila k aplikaci toho znění , které platilo v době zahájení exekučního řízení. Z toho důvodu i v nyní posuzované věci údajně soudní exekutor postupoval správně, aplikoval-li znění účinné do 30. 11. 2017. Dle krajského soudu by navíc opačný postup vedl k pravé retroaktivitě právních norem, která je v našem právním řádu zásadně nepřípustná.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudní exekutor i krajský soud postupovaly v rozporu se zásadou, podle níž nové procesní právo platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti a kterou uvedl Ústavní soud např. v usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 2. 2006 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud exekutor nepostupoval v souladu s platným a účinným zněním zákona, porušil údajně stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

6. Při absenci intertemporálních ustanovení či vodítek v důvodové zprávě bylo dle stěžovatele nutno přijmout takový výklad, který šetří legitimní očekávání a práva vlastníků jednotek. Smyslem novely bylo údajně posílení jejich pozice související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky. Je-li tento cíl novely zřejmý - a připustil ho i krajský soud - pak údajně není ústavně konformní výklad, aby nová úprava nedopadala na všechny takové věřitele v probíhajících exekučních řízeních, jelikož nesleduje cíl novely.

7. Stěžovatel poukazuje na to, že vlastníci jednotek nemají žádnou možnost ovlivnit, kdo bude spolu s nimi vlastníkem jednotky, neboť spoluvlastnictví v domě vzniká ze zákona. Nevymahatelnost pohledávek je dle stěžovatele citelným zásahem do vlastnického práva všech vlastníků jednotek v domě, kteří v konečném důsledku budou muset dlužnou částku uhradit. Ostatně dle novely by stěžovateli připadalo toliko deset procent z výtěžku, výklad prosazující aplikaci novely i na zahájená řízení by tak údajně uspěl i v testu proporcionality.

8. Stěžovatel konečně nesouhlasí, že by aplikace novelizovaného znění představovala pravou retroaktivitu. Podle stěžovatele jde naopak o retroaktivitu nepravou, jelikož se právní vztahy hmotného a procesního práva, které vznikly před účinností novely, spravují po její účinnosti novelizovaným znění. To jen potvrzuje skutečnost, že dražební vyhláška byla vydána a dražba byla provedena již za účinnosti novely. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že bytová jednotka již byla jednou dražena, přičemž "přihlášenému věřiteli bylo sděleno, že má nárok na jednu desetinu výtěžku dražby", ovšem nejvyšší podání nebylo vydražitelem uhrazeno a následně došlo ke skončení exekuce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud se neztotožňuje s blíže neodůvodněným závěrem krajského soudu, že by aplikace novelizovaného znění v posuzované věci představovala pravou retroaktivitu. V nálezu

sp. zn.

ze dne 12. 7. 1994 Ústavní soud pod pravou retroaktivitu zahrnul "případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností". K tomu by aplikací novelizovaného v řízení zahájeném před účinností novely ovšem nedošlo. Došlo by pouze k tomu, že právní vztahy vzniklé za platnosti starého práva by se po účinnosti novely řídily novým právem, což odpovídá definici retrospektivy (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 2. 2020). Krajský soud při úvaze, že by šlo o pravou retroaktivitu, vyšel z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 8. 4. 2014. Závěr o pravé retroaktivitě v něm nicméně Nejvyšší soud vyslovil v kontextu případné změny intertemporálních účinků novely v důsledku intertemporálních ustanovení novely následující.

12. Skutečnost, že by aplikace novelizovaného znění představovala toliko retrospektivu, ovšem automaticky neznamená, že by aplikování staré právní úpravy (při absenci intertemporálních ustanovení) vedlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Retrospektivní aplikace účinných ustanovení zákona totiž není bezvýjimečným ústavním imperativem, a to ani v procesním právu. Naopak, mohou dokonce nastat případy, kdy by sama retrospektivní aplikace procesních předpisů byla v rozporu s ústavním pořádkem (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2009).

13. V konečném důsledku je ovšem zejména na obecných soudech, jakožto orgánech primárně určených k výkladu podústavních předpisů včetně , aby uvážily všechny souvislosti právní úpravy, resp. její novely, a dospěly k závěru, který dle jejich názoru v největší možné míře šetří práva dotčených subjektů i požadavky na srozumitelnost a předvídatelnost práva. Pokud tak učiní, bude tím možnost inherence Ústavního soudu při absenci specifických okolností věci (jaké nastaly např. ve výše citovaném nálezu

sp. zn.

) značně limitována.

14. Dle názoru Ústavního soudu přitom krajský soud svým právě popsaným povinnostem v nyní posuzované věci dostál. Krajský soud se prvně zabýval existencí intertemporálních ustanovení a při jejich absenci (jakož i absenci použitelných vodítek v důvodové zprávě) se inspiroval soudní praxí a závěry, jaké zaujala ve srovnatelných případech v minulosti. Konkrétně pak poukázal na to, že došlo (s účinností k 1. 1. 2008) mimo jiné k zařazení nákladů exekučního řízení do první skupiny dle (viz exekučního řádu ve znění ), přičemž při absenci intertemporálních ustanovení Ústavní soud (viz již citovaný nález

sp. zn.

) i Nejvyšší soud (viz zejména také již citované usnesení sp. zn. ) konstatovaly, že na řízení zahájená před 1. 1. 2008 se tato novela neuplatní. Krajský soud shledal, že tento postup odpovídal principu právní jistoty a garantoval postavení účastníků exekučního řízení, neboť novelizace ustanovení upravujícího pořadí, ve kterém mají být pohledávky v rozvrhu uspokojeny, lze označit za zásadní. Proto tento postup následoval i v nynější věci.

15. Závěru opřenému o takto vystavěnou argumentaci Ústavní soud nemá co vytknout, a to navzdory odlišnému názoru na povahu retroaktivity, jak je popsán výše. Skutečnost, že v obdobné situaci v minulosti (kdy šlo také o pořadí pohledávek) se judikatura přiklonila k neaplikování novelizovaných znění na již zahájená řízení, lze považovat za stěžejní (byť tehdy soudy své závěry opřely o analogii s § 129 exekučního řádu). Následování tohoto výkladu i v případě následných novel majících obdobné dopady posiluje princip předvídatelnosti práva, a to prostřednictvím posilování jednotnosti soudního rozhodování. Při úvahách o tom, jakým způsobem bude aplikován, totiž pohled na dřívější soudní praxi mohl poskytnout cenné vodítko. Toto vodítko mohlo nadto posloužit i zákonodárci, který již mohl do jisté míry předpokládat, jaké důsledky bude vynechání intertemporálních ustanovení mít.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval smyslem předmětné novely, kterým mělo být posílení postavení vlastníků jednotek, s tím, že výklad krajského soudu šel proti tomuto smyslu. Ovšem takto k posouzení, zda se má nová právní úprava aplikovat i v již zahájených řízení, automaticky přistupovat nelze. Zákon je vždy přijímán za určitým účelem, který z logiky věci nebude v konkrétní věci naplněn, nebude-li zákon aplikován; jinak by zákon byl v podstatě redundantní. To ale neznamená - jak je výše uvedeno - že by nový zákon musel být v již zahájených řízeních aplikován vždy.

17. Poukazuje-li stěžovatel na své legitimní očekávání, je potřeba uvést, že toto očekávání vycházelo prakticky jen z odlišného výkladu zákona, než který zastával soudní exekutor a krajský soud. Stejně tak by tedy mohlo být namítáno, že ostatní věřitelé měli (a to i po přijetí novely) legitimní očekávání, že nový zákon aplikován nebude, zvláště když tento názor krajský soud vyslovil již ve svém rozhodnutí sp. zn. ze dne 31. 7. 2018 (tedy ještě před vydáním dražební vyhlášky v nyní posuzované věci, jež byla dle ústavní stížnosti vydána "v listopadu 2018"). Právě práva ostatních věřitelů, kteří minimálně v době zahájení exekučního řízení očekávali určité postavení v případě dražby nemovitostí, byla v napadeném rozhodnutí ochráněna.

18. Na věci pak nic nemění, že údajně při předchozí dražbě "přihlášenému věřiteli bylo sděleno", že dostane deset procent z výtěžku. Z ústavní stížnosti jednak není zřejmé, kým to bylo sděleno (ani komu), jednak tento blíže nespecifikovaný "příslib" nemůže založit legitimní očekávání, které by mělo přednost před zákonem i rozhodnutím soudu.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu