Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3250/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČECHOSLÁVIE, spol. s r.o., Ječná 550/1, Praha 2, zastoupené JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. -289, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. -247 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 6. 2017, č. j. -201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s a d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi (Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky) zaplacení částky ve výši 1.959.707 Kč s příslušenstvím. Takto žalované částky se stěžovatelka domáhala z titulu náhrady škody spočívající v nákladech exekuce ve výši 831.607 Kč a nákladech právního zastoupení ve výši 128.100 Kč, které stěžovatelka musela uhradit v důsledku exekuce protiprávního rozhodčího nálezu, vydaného vedlejší účastnicí dne 16. 9. 2010 mezi stěžovatelkou jako stranou žalovanou a společností VCES a.s., jako stranou žalující, přičemž tento rozhodčí nález byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. -204 (stěžovatelka nebyla rozhodčím soudem poučena podle § 118a o. s. ř). Dále se stěžovatelka domáhala vrácení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000 Kč, který uhradila vedlejšímu účastníkovi za projednání svého vzájemného návrhu, uplatněného v rozhodčím řízení stěžovatelkou vůči VCES a.s.

Předmětem rozhodčího řízení vedeného mezi stěžovatelkou a VCES a.s. byly vzájemné závazky ze smlouvy o dílo, upravující výstavbu 86 bytových domů. Rozhodčí nález stanovil stěžovatelce povinnost uhradit VCES a.s. více než 10 mil. Kč. Poté, co byl rozhodčí nález zrušen obecným soudem, uzavřela stěžovatelka s VCES a.s. dohodu o narovnání, na jehož základě VCES a.s. uhradila stěžovatelce 1 mil. Kč a zavázala se uhradit vady díla.

O žalobě stěžovatelky bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu tak, že se zamítá (výrok I) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 179,031,60 Kč (výrok II). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že se rozsudkem soudu I. stupně ve výroku ad I. potvrzuje a v části ad II. se mění tak, že výše nákladů řízení činí 199.287 Kč. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 39.784,40 Kč. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Obecné soudy dospěly k závěru, že rozhodčí soud sice porušil právní povinnost a naplnil tak prvotní předpoklad odpovědnosti za škodu, nicméně nárok na náhradu škody shledaly nedůvodným pro nedostatek příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti rozhodčím soudem a stěžovatelkou vynaloženými náklady exekuce a náklady právního zastoupení. Podle obecných soudů bylo výlučnou příčinnou vzniku nákladů to, že stěžovatelka dobrovolně nesplnila povinnosti uložené rozhodčím nálezem. Stran vrácení zaplaceného soudního poplatku obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka mohla v rozhodčím řízení pokračovat, čehož nevyužila a rozhodčímu soudu tak nebyla dána možnost napravit své pochybení.

Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů popírají teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ta je přitom s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu dána, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Obecné soudy nesprávně označily za výlučnou příčinu nesplnění povinností stěžovatelky dle rozhodčího nálezu. Zcela tak pominuly, že spolu s touto příčinou nadále působila i příčina hlavní - porušení povinnosti vedlejšího účastníka v rozhodčím řízení, vedoucí k vydání protiprávního rozhodčího nálezu vedlejším účastníkem. Nemohlo tak dojít k přerušení příčinné souvislosti.

Podle stěžovatelky nelze vyloučit odpovědnost rozhodčího soudu za škodu vzniklou v rozhodčím řízení. Nejvyšší soud pochybil, když kladl k tíži stěžovatelky, že nepožádala o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu - tento závěr je v rozporu s obsahem spisu, z něhož vyplývá, že stěžovatelka tak učinila podáním ze dne 23. 12. 2010, a to v souvislosti s podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že by jí rozhodčí soud nemusel vrátit poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 mil. Kč. Povinnost hradit či vrátit poplatek za rozhodčí řízení je ryze soukromoprávní povahy a vyplývá z ujednání stran rozhodčí smlouvy. Jedná se o úplatu za službu poskytovanou vedlejším účastníkem jako rozhodčím soudem, která spočívá v řádném projednání sporu. K řádnému poskytnutí této služby vedlejším účastníkem však nedošlo. Přesto, že dohoda mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem neupravuje možnost vrácení soudního poplatku, obecné soudy měly dotvořit právo tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahu. Pokud obecné soudy vytýkají stěžovatelce, že nepokračovala v zahájeném rozhodčím řízení, potom přehlížejí, že se jedná o její právo, nikoliv povinnost. Nevyužila-li stěžovatelka svého práva, nelze z tohoto dovozovat závěry v její neprospěch.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla u svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti ( y). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

V souvislosti s podstatou stěžovatelkou vznesených námitek je třeba konstatovat, že se s nimi řádně vypořádaly již obecné soudy a jak plyne se shora uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Z rozhodnutí obecných soudů sice plyne, že rozhodčí soud ve věci stěžovatelky pochybil, nicméně závěry, které stěžovatelka s tímto pochybením spojuje, nejsou přiléhavé. Stran nákladů exekuce lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který poukázal na skutečnost, že příčina vzniku povinnosti zaplatit náklady svého právního zástupce a náklady exekuce nespočívala v nezákonném rozhodčím nálezu žalovaného, ale v chování stěžovatelky, která nerespektovala vykonatelný rozhodčí nález. Jinými slovy řečeno, vznik nákladů exekuce nesouvisí se zrušením rozhodčího nálezu, ale s rozhodnutím stěžovatelky se vykonatelným rozhodčím nálezem neřídit. V opačném případě by bylo bezpředmětné, aby kupříkladu rozhodnutí obecných soudů nabývala právní moci ještě před tím, než o nich rozhodne Nejvyšší soud. S "rizikem", že může být i pravomocné rozhodnutí zrušeno, se lze běžně setkat, ovšem to nic nemění na jeho vlastnostech. Vychází-li stěžovatelka z toho, že bez vadného rozhodčího nálezu by ke vzniku nákladů exekuce nedošlo, nelze jít dát zapravdu. Z formálněprávního hlediska nebylo pro vznik nákladů exekuce rozhodné to, co bylo obsahem rozhodčího nálezu, ale to, že se nález stal vykonatelným. Pokud stěžovatelka zpochybňuje, co bylo skutečnou příčinou vzniku nákladů exekuce, nutno konstatovat, že tyto náklady by vznikly i v případě, že by rozhodčí soud nepochybil a obecný soud rozhodčí nález nezrušil. Důvodem je právě ta skutečnost, že rozhodčí nález byl v době rozhodování obecného soudu již vykonatelný.

Za situace, kdy došlo mezi stěžovatelkou a společností VCES a.s. k uzavření dohody o narovnání, nelze předjímat, jak by rozhodčí řízení skončilo, zda by nové rozhodnutí rozhodčího soudu bylo pro stěžovatelku příznivé či nikoliv. Po zrušení rozhodčího nálezu bylo na stěžovatelce, jaký další procesní postup ve věci zvolí, přičemž tato se rozhodla uzavřít dohodu o narovnání, kterou veškerá sporná práva a povinnosti ze smlouvy o dílo nahradila novými závazky. Tuto skutečnost nelze klást rozhodčímu soudu k tíži, neboť to byla stěžovatelka, kdo se vzdal svého práva na projednání věci v rozhodčím řízení.

Namítá-li stěžovatelka, že rozhodčí soud jí neposkytl službu, k níž se smluvně zavázal a za níž mu uhradila poplatek 1 mil. Kč, nelze jí dát zapravdu. Možností vrácení zaplaceného rozhodčího poplatku se ústavně konformním způsobem zabývaly obecné soudy v napadených rozhodnutích, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu