Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 544/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. PhDr. Ireny Wagnerové, Ph.D., MBA, LL.M., zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem, sídlem Na Kocínce 210/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. -9, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž ze samotného petitu ústavní stížnosti neplyne, že by se domáhala vyslovení porušení některého z jejích ústavně zaručených práv, v důsledku něhož by k zrušení napadeného rozhodnutí mělo dojít, z argumentace v ústavní stížnosti je ale zřejmé namítání porušení d (dále jen " "), práva na soudní ochranu podle y a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložené kopie ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v dědickém řízení po zemřelém Ing. Antonínu Janošťákovi, vedeném u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. , domáhala určení lhůty k provedení procesního úkonu soudnímu komisaři. Okresní soud návrhu nevyhověl a spis předložil k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud").

3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl a navrhovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel přitom ze závěru, že úkon pozůstalostního soudu, jehož provedení se navrhovatelka domáhá, tj. určení lhůty soudnímu komisaři k provedení požadovaného procesního úkonu, není pozůstalostní soud příslušný učinit. Mezi soudním komisařem a soudem není vztah podřízenosti a nadřízenosti a pozůstalostní soud není ve vztahu k soudnímu komisaři "soudem vyššího stupně", a nelze tak postupovat podle § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích, jak se domáhala stěžovatelka.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejího tvrzení dojít ústavní stížností napadeným procesním rozhodnutím krajského soudu, který dle tvrzení stěžovatelky jako soud odvolací a jako orgán veřejné moci svým postupem porušil její "ústavně zaručené právo dle čl. 2 odst. 2 Listiny" čímž podle stěžovatelky "došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces".

5. Stěžovatelka namítá způsob vedení spisu v předmětné dědické věci a poukazuje na to, že krajskému soudu nebyl předložen kompletní spis a ten tak rozhodoval bez znalosti cca 500 stran spisu, které podle stěžovatelky měly obsahovat důkazy k problematické správě pozůstalosti její správkyní. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování soudu v rozporu se skutečným stavem z důvodu předložení neúplného soudního spisu.

6. Další argumentace je polemikou k závěrům krajského soudu, které stěžovatelka považuje za rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005

sp. zn.

(N 96/37 SbNU 297, 264/2005 Sb.), z čehož dovozuje důvod pro podání ústavní stížnosti. Namítá též nesprávnost právního posouzení, která podle stěžovatelky vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces, k odepření spravedlnosti a práva na přístup soudu.

7. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení o extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení a ve své argumentaci se soustřeďuje na popis průběhu dědického řízení a svou nespokojenost s činností správkyně pozůstalosti. V závěru stěžovatelka namítá též nesprávnost poučení o opravném prostředku uvedeného v napadeném rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny formální náležitosti vyžadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až . Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle a však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

9. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je založena na zásadě subsidiarity, z níž se dovozuje jeho oprávnění zasahovat v zásadě jen do pravomocných rozhodnutí, která lze považovat v dané věci za konečná. Zákonná úprava přípustnosti ústavní stížnosti signalizuje, že rolí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je být posledním garantem základních práv a svobod v rámci ústavního systému, a nikoliv orgánem, který vstupuje do probíhajících řízení v době, kdy se lze (efektivní) ochrany základních práv a svobod domoci jinými procesními prostředky v řízení před obecnými soudy. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy směřují toliko proti procesnímu rozhodnutí vydanému v řízení, které nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí soudu, nikoliv též dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná (tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. (ST 43/83 SbNU 933, 394/2016 Sb.) a v něm citovanou početnou judikaturu Ústavního soudu).

10. Napadené usnesení o zamítnutí návrhu k určení procesní lhůty soudnímu komisaři v dědickém řízení k provedení určitého úkonu je právě takovým procesním rozhodnutím, které nemá povahu konečného rozhodnutí ve věci a obecně je z přezkumu Ústavním soudem až na výjimky vyloučeno. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v , které však ve věci stěžovatelky nejsou dány.

11. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2020

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.

soudce zpravodaj