Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1264/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele T. Š., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Havelkou, LL.M., advokátem se sídlem Běchovická 28, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2019 č. j. -2292 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. -2262, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen " ") ze dne 12. 11. 2019 a v záhlaví citovaného kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019. Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho základními právy podle d (dále jen "Listina) a principem ultima ratio.

2. Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (společně s dalším obžalovaným) bylo vedeno trestní řízení pro spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. V prvním kole řízení před trestními soudy byl stěžovatel zproštěn obžaloby prvostupňovým soudem, jehož rozhodnutí následně potvrdil odvolací soud. K dovolání nejvyššího státního zástupce však Nejvyšší soud zrušil všechna předchozí rozhodnutí a věc vrátil k řízení prvostupňovému soudu. V druhém kole řízení před trestními soudy prvostupňový soud stěžovatele shledal vinným, avšak odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil a stěžovatele opět zprostil obžaloby. I proti tomuto zprošťujícími rozsudku odvolacího soudu podal státní zástupce dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Ve třetím kole řízení před trestními soudy rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání shora uvedených trestných činů a odsoudil jej (shodně s druhým obžalovaným) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal současně ústavní stížnost i dovolání.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ji považuje za přípustnou dle , neboť zákon mu neposkytoval žádný (další) procesní prostředek k ochraně práva. Odůvodňuje to tím, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval a vyjádřil svůj právní názor, pročež se lze domnívat, že na něm setrvá a stěžovatelovo dovolání neshledá důvodným, resp. jej odmítne. Své rozhodnutí podat ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku krajského soudu v této fázi řízení pak odůvodňuje tím, že pokud by tak neučinil, Ústavní soud by později mohl dospět k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto rozsudku opožděná, neboť Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů nezávisejících na jeho uvážení ve smyslu . Dále stěžovatel namítá, že v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, jímž uvedený soud vyhověl dovolání státního zástupce, nemělo být vůbec vydáno, neboť námitky státního zástupce nebylo možné podřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tím, že Nejvyšší soud vydal předmětné kasační rozhodnutí a zavázal svým právním názorem , jenž se jím posléze řídil, došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a principu subsidiarity trestní represe.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané . Především zkoumá, zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Rovněž zkoumá, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda zastoupen v souladu s požadavky vyplývajícími z až .

5. V nyní posuzované věci je - jak ostatně stěžovatel sám předvídal - problematický právě aspekt přípustnosti nyní posuzované ústavní stížnosti. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

6. Nejprve proto Ústavní soud posuzoval, zda měl stěžovatel k dispozici další procesní prostředky nápravy, jimiž mohl napadnout v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud stručně konstatuje, že podání dovolání proti předmětnému rozsudku krajského soudu není ustanoveními § 265a a násl. trestního řádu výslovně vyloučeno a stěžovatel byl o možnosti podat dovolání řádně poučen.

7. Následně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, že jelikož názor Nejvyššího soudu na posuzovanou věc již "zná" a "ví", jak o jeho dovolání rozhodne, tak ve skutečnosti neměl k dispozici žádný další (efektivní) procesní prostředek nápravy a byl oprávněn napadnout ústavní stížností přímo rozsudek krajského soudu ( ). S tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud dlouhodobě zastává názor, že pokud právní úprava umožňuje stěžovateli podat procesní prostředek k ochraně svého práva, ať řádný nebo mimořádný, je povinen tak před podáním ústavní stížnosti učinit; v opačném případě bude jeho ústavní stížnost shledána nepřípustnou. Ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), k tomu Ústavní soud uvedl, že "ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel je na základě svých předchozích zkušeností přesvědčen, že dokáže předvídat, jak bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání. Bez ohledu na to, zda se intuice stěžovatele později ukáže jako správná nebo nikoli, se totiž jedná pouze o spekulativní úvahy o budoucím rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoli o objektivizovatelné úvahy stran přípustnosti mimořádného opravného prostředku (dovolání) podle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud s ohledem na výše řečené uzavírá, že stěžovatel byl povinen vyčerpat dovolání.

8. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím krajského soudu, nýbrž stále pokračuje, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle .

9. Pro úplnost Ústavní soud závěrem dodává, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozhodnutím. Podle totiž platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku."

10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost pro nepřípustnost podle odst. l písm. e) ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2020

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj