Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3725/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O.K. Trans Praha spol. s r. o., sídlem Hlavní 182, Chýně, právně zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem Rubešova 10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. -407 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018 č. j. -382, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen " "), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími základními právy podle a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby stěžovatelky na žalovanou společnost XL Catlin Services SE o zaplacení částky 362 630 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou společností uzavřela pojistnou smlouvu, jež kryla odpovědnost stěžovatelky z titulu odpovědnosti dopravce při provádění mezinárodní silniční přepravy v období od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2009; jelikož žalovaná společnost nevyhověla požadavku stěžovatelky na uhrazení pojistného plnění, stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"). Ten nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, nicméně tento rozsudek zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Okresní soud tudíž znovu rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. -291 tak, že žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované společnosti náklady řízení (výrok II). O odvolání stěžovatelky rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal mj. na to, že předmětná pojistná smlouva byla sice platná, nicméně žalovaná společnost není pasivně legitimována. Pojistná smlouva byla totiž uzavřena mezi stěžovatelkou a pojišťovnou Catlin Insurance Company (UK) Ltd., pročež žalobě nebylo možné vyhovět. O dovolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované společnosti náklady dovolacího řízení (výrok II). Část otázek, které stěžovatelka uplatnila v dovolání, odmítl s poukazem na to, že napadený rozsudek krajského soudu nezávisel na jejich vyřešení, část otázek odmítl s poukazem na to, že stěžovatelka jimi zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů, další otázku odmítl, neboť její řešení plyne přímo ze zákona, a další otázky odmítl proto, že jimi stěžovatelka brojí proti procesnímu postupu nižších soudů.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací a dovolací soud porušily především její právo na spravedlivý proces, a to tím, že Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejími řádně formulovanými dovolacími otázkami. Stěžovatelka v prvé řadě rozporuje názor Nejvyššího soudu, že otázka, zda má být spor rozhodován podle českého nebo rakouského právního řádu, nebyla rozhodná pro posouzení věci. V této souvislosti připomíná, že již v roku 2016 doložila rakouskou judikaturu, z níž má plynout, že žalovaná společnost by mohla být povinna plnit stěžovatelce požadované pojistné plnění, byť sama není pojišťovnou [tou je toliko společnost Catlin Insurance Company (UK) Ltd.], nýbrž pouze pojišťovacím makléřem. V druhé řadě stěžovatelka namítá, že její otázka stran výkladu § 10 odst. 2 (již zrušeného) obchodního zákoníku nesměřovala do skutkové roviny věci, nýbrž do roviny právní. Ve třetí řadě stěžovatelka namítá, že porušení jejího práva na spravedlivý proces plyne i z toho, že krajský a Nejvyšší soud rozhodly v rozporu s nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Nad rámec toho stěžovatelka uvádí, že systém dovolání v České republice je "špatný", pročež by Ústavní soud měl prozkoumat, zda "splňuje požadavky na právní řád a případně příslušnou část zrušit, a přimět tak zákonodárce k jednoznačné úpravě, která by nemusela být již založena na judikatuře dovolacího soudu." Stěžovatelka nakonec namítá i porušení svého práva na ochranu vlastnictví, byť v této oblasti neuvádí žádné konkrétní argumenty.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 .

5. Ústavní stížnost je nicméně přípustná pouze zčásti. Byť stěžovatelka napadá v záhlaví citovaná rozhodnutí v plném rozsahu, z obsahu těchto rozhodnutí a dalších přiložených listin jasně plyne, že dovolání podala pouze proti výrok I rozsudku krajského soudu, nikoli však proti jeho výroku II. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a tedy nyní posuzovaná ústavní stížnost je přípustná pouze ve vztahu k výroku I rozsudku krajského soudu a oběma výrokům usnesení Nejvyššího soudu ( a contrario). Ve vztahu k výroku II rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pročež musí být v tomto rozsahu odmítnuta podle .

6. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zbylé části se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů ( y), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Podstata stěžovatelčiných námitek spočívá v nesouhlasu s tím, jak Nejvyšší soud posoudil její dovolací námitky, jakož i s tím, že se jimi odmítl meritorně zabývat, resp. jim vyhovět. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, předchozích soudních rozhodnutí ve věci a stěžovatelčina dovolání lze uzavřít, že Ústavní soud tento náhled nesdílí. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možné vykládat tak, že by bylo stěžovatelce garantováno právo na úspěch v řízení či je zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

9. Protože Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za řádně a dostatečně podrobně odůvodněná, srozumitelná, logická, nikoli svévolná a nijak zásadně nevybočující z limitů akceptovatelné aplikace a interpretace podústavního práva, které ústavní právo vymezuje, lze na ně v podrobnostech odkázat. K tomu Ústavní soud ve stručnosti dodává následující. V prvé řadě Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelčina námitka stran rozhodného práva (dle jejího názoru jím mělo být právo rakouské, podle kterého by žalovaná údajně měla v nyní posuzované věci pasivní legitimaci) byla uspokojivě posouzena a zodpovězena obecnými soudy, zejm. . Uvedený soud - podobně jako soudy dalších instancí - neshledal argumentaci stěžovatelky důvodnou a ve věci rozhodoval podle českého práva, neboť, jak mj. zdůraznil, "jeho použití bylo ve smlouvě stranami jednoznačně sjednáno." V druhé řadě Ústavní soud neshledal jakékoliv ústavněprávně relevantní vady ani v závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelčina dovolací námitka stran vadné aplikace a interpretace obchodního zákoníku ve skutečnosti směřuje do skutkové, nikoli právní roviny případu. Dostatečným podkladem pro tento závěr je obsah stěžovatelčina dovolání, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti společně s dalšími listinami. Zatřetí, Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že obecné soudy v její věci rozhodovaly nepředvídatelné a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Kromě toho, že stěžovatelka nespecifikovala, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu měla být napadená rozhodnutí v rozporu, tak i v této námitce rozporuje spíš skutkové než právní závěry obecných soudů. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud nemohl dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky podle y.

10. Stěžovatelka formálně namítá také porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle y, avšak nijak nespecifikuje, v čem má spočívat. Tentýž závěr lze vyslovit o té části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ani jedna z uvedených námitek není důvodná.

11. Nakonec se Ústavní soud zabýval tím, jak chápat tvrzení stěžovatelky, že systém dovolání v České republice je špatný a Ústavní soud by jej měl přezkoumat a zrušit příslušné části . Vzhledem k neurčitosti a nespecifičnosti tohoto tvrzení a absenci jakýchkoliv ústavně relevantních argumentů na jeho podporu Ústavní soud naznal, že se jedná o pouhé vyjádření nespokojenosti stěžovatelky s výsledkem řízení, nikoli řádný návrh na zrušení části , , ve znění pozdějších předpisů, podle .

12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle zákona o Ústavním.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu