Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 775/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Suchánskeho, zastoupeného JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou, sídlem Prostřední 128, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019 č. j. , -123, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2019 č. j. , -112 a VI. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2019 č. j. -105, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Oľgy Suchánske, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " "). Ačkoliv se stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") jako celku, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí pouze proti jeho VI. výroku a v souvislosti s ním i proti výroku II. Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu krajského soudu vedeného pod sp. zn. se podává, že usnesením ze dne 29. 4. 2019 č. j. -105 krajský soud mimo jiné nepřiznal stěžovateli a vedlejší účastnici jako dlužníkům osvobození od placení zbytku pohledávek (výrok VI.).

3. Vrchní soud usnesením ze dne 28. 8. 2019 č. j. , -112 změnil na základě odvolání vedlejší účastnice (dlužnice) usnesení krajského soudu v části bodu VI. výroku tak, že vedlejší účastnici přiznal osvobození od placení zbytku pohledávek (výrok I.) a dále odmítl jako opožděné odvolání stěžovatele proti VI. výroku usnesení krajského soudu (výrok II.).

4. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí k I. výroku uvedl, že se mu jeví nepřiměřeně tvrdým opatřením nepřiznat vedlejší účastnici osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jen z důvodu nesplnění povinnosti podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a z důvodu, že jí po schválení oddlužení zaviněně vznikl peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Podle přesvědčení vrchního soudu je nutno přihlédnout k tomu, že porušení povinnosti nemovitosti vyklidit bylo zčásti způsobeno i objektivními důvody (nedostatek financí, změna právní úpravy) a že ještě před vydáním přezkoumávaného usnesení vedlejší účastnice vyvinula úsilí o plnění svého dluhu vzniklého užíváním nemovitostí.

5. K II. výroku svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že stěžovateli bylo napadené usnesení správně doručováno na jím uvedenou (v podání ze dne 9. 7. 2018) adresu pro doručování, a dnem 3. 5. 2019, kdy byla soudní písemnost připravena k vyzvednutí na provozovně doručujícího orgánu, začala plynout desetidenní lhůta, po jejímž uplynutí se usnesení považuje za doručené, i kdyby se stěžovatel o jeho uložení nedozvěděl [ , , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Tato lhůta uplynula v pondělí dne 13. 5. 2019. Ode dne následujícího ( ) začala stěžovateli běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání ( ), posledním dnem této lhůty byl den 28. 5. 2019. Odvolání stěžovatele však bylo podáno k poštovní přepravě až dne 29. 5. 2019, tedy jeden den po uplynutí lhůty k podání odvolání, proto je vrchní soud posoudil jako opožděné.

6. Proti II. výroku usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019 č. j. , -123 bylo jeho dovolání podle jako objektivně nepřípustné odmítnuto, neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v a vzhledem k není přípustné ani podle (dovolání směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ). Nejvyšší soud dodal, že okolnost, že vrchní soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání proti II. výroku (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá.

II.

Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z obsahu insolvenčního spisu je zřejmé, že oba dlužníci po dobu plnění splátkového kalendáře řádně vykonávali výdělečnou činnost, oznamovali insolvenčnímu soudu změny svého zaměstnání a pravidelně soudu předkládali přehled svých příjmů za uplynulých šest kalendářních měsíců ( a 3 ). Předpokládaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů před schválením oddlužením činila 49 %, avšak dosažená míra jejich uspokojení ke dni 30. 6. 2017 dosáhla 61 % jejich pohledávek, oba přitom řádně po dobu plnění splátkového kalendáře hradili zálohy na nároky insolvenční správkyně a její nároky za období od povolení oddlužení do jeho schválení jsou rovněž uhrazeny z deponovaných prostředků. Za tohoto stavu se vrchnímu soudu jevilo nepřiměřeně tvrdým opatřením nepřiznat vedlejší účastnici (která podala odvolání včas) osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jen z důvodu nesplnění povinnosti podle a z důvodu, že jí po schválení oddlužení zaviněně vznikl peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Podle vrchního soudu je nutno přihlédnout k tomu, že porušení povinnosti nemovitosti vyklidit bylo zčásti způsobeno i objektivními důvody (nedostatek financí, změna právní úpravy) a že ještě před vydáním přezkoumávaného usnesení vedlejší účastnice vyvinula úsilí o plnění svého dluhu vzniklého užíváním nemovitostí. Stěžovatel se choval stejně, přesto z důvodu zmeškání lhůty bylo jeho odvolání odmítnuto. Za této situace, kdy se stěžovatel i vedlejší účastnice snažili a jednali stejně, se jeví stěžovateli velmi nepřiměřené a tvrdé odmítnutí jeho odvolání z důvodu zmeškání lhůty o jeden den, když v důsledku toho vedlejší účastnice, jeho manželka, je osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a on jako manžel a druhý dlužník osvobozen od jejich placení není.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzované věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným usnesením vrchního soudu a VI. výroku usnesení krajského soudu stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a dospěl k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti II. výroku usnesení vrchního soudu a VI. výroku usnesení krajského soudu tomu tak není.

9. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel řídil nesprávným poučením vrchního soudu o přípustnosti podání dovolání, nepovažoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu a VI. výroku usnesení krajského soudu za opožděnou, neboť nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005

sp. zn.

(N 85/37 SbNU 173)].

10. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

11. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

12. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003

sp. zn.

, ze dne 21. 12. 2010

sp. zn.

, ze dne 13. 7. 2011

sp. zn.

, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle písm. d) y představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem ( ). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na procesní opravný prostředek, kterým je žaloba pro zmatečnost, koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek. Tento procesní prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Podle může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

14. Stěžovatel žalobu pro zmatečnost proti II. výroku usnesení vrchního soudu před podáním ústavní stížnosti nepodal a nevyužil tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti II. výroku usnesení vrchního soudu a proti VI. výroku usnesení krajského soudu posoudil jako nepřípustnou, když neshledal důvod pro použití výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle .

15. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a I. výroku usnesení vrchního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je v této věci přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

17. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a I. výrok usnesení vrchního soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není objektivně přípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v a vzhledem k není přípustné ani podle Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší soud rovněž výstižně poukázal na to, že okolnost, že vrchní soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání proti II. výroku přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá.

19. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení usnesení vrchního soudu jako celku. Vrchní soud I. výrokem svého usnesení rozhodl o osvobození vedlejší účastnice od placení pohledávek a nikoli o právech stěžovatele. Navíc proti tomuto výroku žádné námitky v ústavní stížnosti nevznáší.

20. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu a vrchního soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními y, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a I. výroku usnesení vrchního soudu odmítl podle ; ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku usnesení vrchního soudu a proti VI. výroku usnesení krajského soudu Ústavní soud odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu