Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 960/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1364/20, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. -117 a Okresního soudu v Ostravě č. j. -108, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. -5167 ze dne 16. prosince 2015 a rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. -4477 ze dne 7. prosince 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -4663 ze dne 27. července 2017. Krajský soud v Ostravě (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), spatřuje v napadených usneseních zásah do svých zaručených práv, zakotvených v , 2 a 5, 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 5 d (dále jen " "). Soud prvního stupně vycházel z opisu rejstříku trestů stěžovatele, podle kterého je vyloučeno, aby v budoucnu vedl řádný život, lze-li předpokládat recidivu i do budoucna; stížnostní soud tyto závěry soudu prvního stupně ve svém usnesení sdílí. Napadená usnesení jsou podle stěžovatele projevem svévole [viz například nález

sp. zn.

ze dne 17. května 2007 (N 84/45 SbNU 243)]. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obecných soudů, jejichž závěry jsou založeny na zjištění o jeho trestní minulosti - předchozího podmíněného propuštění, kdy se sice osvědčil, následně však v trestné činnosti pokračoval; takové hodnocení je nepřípustným dvojím přičítáním, tedy porušením zásady ne bis in idem. Jakkoliv je stěžovatel speciálním recidivistou se závislostní složkou, soudy přehlédly jeho úspěšně absolvovanou léčbu závislosti. Podmíněné propuštění má být motivací do budoucna, na základě hodnocení z minulosti "blízké", ne několikaleté; u stěžovatele je zjevné dosažení účelu trestu a jeho pokračování je nepotřebné, ne-li přitěžující pro jeho budoucnost. Podle přesvědčení stěžovatele odporují napadená usnesení judikatuře Ústavního soudu [nálezy

sp. zn.

ze dne 3. ledna 2017 (N 4/84 SbNU 69) a

sp. zn.

ze dne 28. listopadu 2018 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]. Podle stěžovatele je logické, že měla-li by trestní minulost automaticky odůvodňovat zamítnutí jeho žádosti, neměl by mu zákon takovou možnost vůbec nabízet. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

3. Z usnesení soudu prvního stupně se podává (a stížnostní soud se s vyslovenými důvody ztotožnil), že stěžovatel ač se dříve osvědčil, v páchání trestné činnosti následně pokračoval. Soud prvního stupně nepřehlédl kroky, jimiž se stěžovatel snaží napravit a připravit se pro život na svobodě, konstatoval kázeňské odměny, absolvované programy i motivaci stěžovatele, přesto vyslovil po projednání žádosti ve veřejném zasedání závěr (a to i s odkazem na trestní minulost stěžovatele), že nepředpokládá takové polepšení stěžovatele, jež by odůvodňovalo podmíněné propuštění. V žádném případě nelze z rozhodnutí dovodit, že k zamítnutí žádosti vedla výhradně a pouze trestní minulost stěžovatele a přehlédnutí dalších okolností - závěr nebyl učiněn na základě nedostatečně zjištěných okolností žádosti a není projevem svévole.

4. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem tohoto institutu je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Je úkolem soudu prověřit splnění předvídaných okolností přičemž zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; obecný soud je povolán na základě konkrétních okolností zjistit, bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, a další výkon trestu není potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nález

sp. zn.

ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405)], současně však platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz například usnesení

sp. zn.

ze dne 23. února 2012).

5. Posouzení dosažení účelu trestu je úkolem obecného soudu, je-li o něm subjektivně přesvědčen stěžovatel, není jeho přesvědčení nutně objektivní. Pokud nezjistily soudy v projednávaném případě při splnění zákonem stanovených podmínek ( y) naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze jen jeho nespokojenost považovat za porušení základních práv a svobod. Obecný soud se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly naplněny veškeré požadavky, aniž by soud aplikoval nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem ( y), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která není - nemůže být - automatická. Zásada ne bis in idem ( y) proto nemůže být narušena, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody (případně i po celou dobu uloženého trestu). Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí obsahovala vady; jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna.

6. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu